Pohádky o Volze a Stalinovi

Ruská carevna Kateřina Veliká se původně jmenovala Sofie Frederika Augusta a jako etnická Němka se narodila ve Štětíně. Když se v roce 1762 stala neomezenou vládkyní Ruska, mohla si dovolit i historicky natolik bezprecedentní krok, jakým bylo pozvání bývalých krajanů ke kolonizaci málo obývaných oblastí. Pod příslibem udržení původní kultury, jazyka, vyznání a výsady nesloužit v armádě jich do Ruska odjely desítky tisíc. Jejich svébytnou novou zemí v cizím státě se stala zejména oblast Povolží.

Ruská spisovatelka s tatarskými kořeny Guzel Jachina (44) právě na toto území situovala svůj druhý román Děti Volhy. Začíná v roce 1916, kdy ve vesnici Gnadental (ve skutečnosti neexistující) místní „šulmajstr“ neboli učitel Jakob Bach dostane neobvyklou nabídku: bohatý statkář žijící na samotě na druhém břehu široké řeky, kam se nikdo z vesničanů nikdy nevydává, ho požádá, aby naučil jeho sedmnáctiletou dceru Kláru vznešené němčině. Lépe finančně zajištění osadníci totiž využívají nabídky, aby se vrátili do pradávné, aktuálně válčící vlasti. A ovládnutí původního jazyka nezkomoleného místním nářečím má zvýšit šanci, že by se Klára mohla provdat do lepších kruhů.

Má to ale háček. Úzkostná tradice velí, že Bach nesmí dívku čekající na ženicha spatřit na vlastní oči a ona zase jeho. Paraván postavený během výuky mezi oba hrdiny tvoří symbolický úvod úchvatného a vrstevnatého románu. Čtenáři je jasné, že ho Bach s Klárou brzy strhnou. A že odstranění překážky jen vytvoří…