Národ přežil, teď ještě kultura

Co se týče kultury, nejlépe se s covidovou karanténou podle mých zkušeností sžili malíři. Můžu mít pochopitelně zkreslený pohled, protože s výtvarníky se vídám nejčastěji. Nicméně má to logiku: malíři byli zvyklí být uzavření ve svých ateliérech už před pandemií – a když přišla kompletní uzávěra kultury, víceméně pokračovali v tom, co dělali do té doby. Navíc většina soukromých galerií dál v omezeném režimu fungovala, čili nové obrazy se i přes lockdown daly vidět, oceňovat a prodávat. Řada výtvarníků tak říká, že celkové zklidnění společnosti na ně mělo vliv spíš pozitivní, protože se okolí vlastně jen přizpůsobilo jejich obvyklému tempu.

Nic takového pochopitelně neplatilo pro divadelníky. Herci a vůbec lidé z divadelního oboru jsou naopak zvyklí na tempo dynamické, až hektické – které vychází i z podfinancovaného divadelního provozu, jenž se neobejde bez neustálého přebíhání mezi divadlem, filmem, rádiem, televizí, případně reklamou. Všechno tohle se loni na jaře radikálně omezilo. Až na natáčení audioknih, jichž se loni urodilo rekordní množství, herci ztratili veškeré jistoty. Podle vládních plánů by se jim snad měly vrátit příští pondělí, kdy se mají divadla uvnitř znovu otevřít (venkovní divadelní produkce jsou povolené už tento týden). Bude tomu ale skutečně tak?

Možná to leckomu ještě nedochází, ale divadelníci si za ten rok prošli…