Do podzemí!

Budeme se stěhovat do Kyjeva,“ oznámila jsem dětem a od synova počítače se ozvalo tiché: „Yes!“ Udiveně jsem na něj pohlédla a on na vysvětlenou dodal: „Čím větší město – tím větší podzemí.“

A tak jsme se po příjezdu pustili do průzkumu skrytých míst pod chodníky. S průvodcem, dvacetipětiletým Olegem, jsme prošli řadu řek, které protékají pod obchodními domy, křižovatkami, kolejemi tramvají. Nejděsivější je v takovém podzemním tunelu asi hluk: stačí špatně upevněné víko kanálu a brzdící auto rozrezonuje zvuk tříštícího se plechu na několik stovek metrů po toku řeky. Dunění tramvaje na kolejích nad hlavou v člověku vyvolává pocit, že se strop za chvíli zřítí. Nic z toho však není pravda – obyčejné dojmy nováčka. Olega nechávaly všechny rány a bouchání úplně klidným.

Je mu pětadvacet, ale považuje se za veterána, do podzemí chodí od čtrnácti let. V ruskojazyčném světě se pro takové jako on vžil název „diggeři“ (z anglického „dig“ – hloubit, hrabat, hledat něco v zemi). Zatímco paleontologové zkoumají přírodní podzemí, diggeři se věnují urbanistické tvorbě: kolektorům vody, starým šachtám, protileteckým krytům, „přízračným“ (tedy nepoužívaným) prostorám metra. Rozhodně se nejedná o objekty, kde by to páchlo, běhaly tam krysy nebo kde byste se prodírali pavučinami. Můžete tam však narazit na houby podobné žampionům, rostoucí ze stropu v cihlovém kolektoru z 19. století (hned vedle cedule na stěně: „národní památka, chráněno státem“), na středoasijské cvrčky poskakující do…