Je půl sedmé, zvoní budík. Špička vysílače na Pradědu, kterou normálně vídáváme z okna ložnice, je už několik dní schovaná v mracích. Včera odpoledne z nich konečně začal padat sníh. Startuje obvyklý ranní kolotoč, teď v zimě, kdy vstáváme za tmy, se roztáčí pomaleji. Můj sedmiletý syn je prvňáček, proto do školy jako jeden z mála chodí. Místo snídaně natěšeně sleduje chumelenici venku a pořád něco breptá, až ho musím popohnat. Ještě vyčistit zuby, nachystat svačinu, najít zimní šusťáky. V půl osmé dorazí jeho spolužačka a jako skoro každý den je oba odvádím do školy. Cestou se mě snaží přemluvit ke koulovačce, ale dneska mi do smíchu moc není. Už od rána myslím na to, co mě dneska čeká.
Když se s nimi před školou rozloučím, spěchám domů. Je potřeba opravit dva články a dopsat anotaci na obálku knížky. Musím to odevzdat do jedenácti, protože pak už nic neudělám. V půl dvanácté mám totiž první sezení s psycholožkou.
U psychologa už jsem několikrát za život byla, a tak vím, co zhruba čekat. Vždycky mi to pomohlo, přesto jsem se i tentokrát dlouho odhodlávala, a ne jen kvůli obavám, že kvůli lockdownu mě stejně nikdo nevezme.
Jako asi pro všechny byl i pro mě celý ten podivný loňský rok náročný. Na jeho konci už to na mě dolehlo. Nejistota, kterou jako člověk na volné noze zažívám téměř pravidelně, narostla. Co budu dělat, když mi přestanou chodit zakázky? Jak v tak malém městě, jako je Jeseník, kde je už tak problém najít práci, uživím sebe i syna? Jenže práce nebyla to nejhorší. Přestože jsem introvert, jakmile jsem musela trávit mnohem víc času sama se sebou a kontakt s okolním světem zažívat jen skrze internet a sociální sítě, začaly se otevírat nezhojené rány a k nim přibývaly nové. A já si uvědomila, že jsou jen dvě možnosti – jít na terapii, nebo se zhroutit.
Začínáme přesně. Psycholožce je něco mezi třiceti a čtyřiceti a vypadá sympaticky. Nerozhodí ji, když se mi při druhé větě zlomí hlas a další půlhodinu střídavě brečím a smrkám. Sáhnu do krabice papírových kapesníků a mezi vzlyky mluvím o samotě, o beznaději, o vyčerpání. O úzkosti, která mi bere veškerou energii a radost. Mluvím o tom, jak nedokážu odpustit těm, kdo mi kdy ublížili nebo mě opustili. Že mě nad ránem budí výčitky svědomí, že jsem zůstala sama jen vlastní vinou. Že ať dělám co dělám, vždycky v očích druhých i v těch svých vidím jenom vlastní chyby.
Není mi nepříjemné mluvit o věcech, které nedokážu svěřit ani svým nejbližším, s cizím člověkem. Připadám si ale trochu trapně, když se v téhle těžké době, kdy umírá spousta lidí a zdravotníci v nemocnicích padají vyčerpáním, trápím tím, že mě nikdo nemá rád. Jenomže psycholožka mi neříká, ať se seberu, ať nefňukám, ať to neberu tak vážně. Pouze poslouchá, občas se na něco zeptá a otázkami ukazuje směr, kudy se vydat a zkusit najít cestu ven. Oběma je nám jasné, že to bude cesta dlouhá a těžká.
Po sezení raději jen tak zírám do bílého nebe a utírám poslední slzy. E-maily, které mezitím dorazily, nechám nepřečtené. Než vyzvednu syna z družiny, potřebuju se dát trochu dohromady. Ale musím uznat, že se cítím o malinko líp, byť vyčerpaně. Někdy stačí, když vám prostě jen nikdo nic nevyčítá.
Okolo desáté večer si s nadějí, že brzy usnu, lehám do postele. Místo spánku mi však hlavou zběsile víří myšlenky a veškerá úleva je pryč. Ještě jsem vzhůru, když se po půlnoci bytem ozve ťapkání bosých dětských nohou. Syn zamíří ke mně, stulí se pod deku a v polospánku se na mě usměje. „Nemůžeš spát?“ zeptá se a okamžitě znovu usne. Najednou se i já musím usmát. Možná opravdu všechno dobře dopadne. S tou myšlenkou se usíná mnohem líp.
Autorka je knižní redaktorka na volné noze a svobodná matka.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
