Když jsou jen špatné varianty

Opozice stojí před otázkou, jestli vyslovit nedůvěru vládě Andreje Babiše. Vládě, která už několik měsíců postrádá důvěru veřejnosti. V jistém ohledu se to zdá jako jednoduchá volba, komunisté vypověděli podporu kabinetu, protože se blíží volby a domnívají se, že si mohou opět hrát na protestní stranu. Kabinet tudíž nemá ve sněmovně většinu. Pravda také je, že tým Andreje Babiše předvádí tak nekompetentní výkon, že pro jeho hodnocení už docházejí slova. Takže proč nehlasovat pro vyslovení nedůvěry?

Andrej Babiš říká, že důvod pro hlasování není, situace je stabilní a opozice chce vyvolat chaos. To je velmi nepřesný popis situace. Situace není ani trochu stabilní, pokud bychom použili Richterovu stupnici pro sílu zemětřesení, tak si procházíme osmičkou (maximum je desítka). Chaos nevyvolává opozice, ale Babiš a je jeho chyba, pokud nemá podporu sněmovny. Zřejmě se mu v příručce politologie popletly strany, takže mu pomozme v orientaci – vláda si musí zajistit většinu hlasů, to není role opozice.

Co by Česko získalo vyslovením nedůvěry vládě? Opozici by mělo varovat železné pravidlo posledních měsíců – každá změna je k horšímu. Je to vidět i na faktu, že ačkoli na vládu míří silná kritika, když dochází k odvolání jednotlivých ministrů, ozve se většinou mnoho hlasů, že jejich konce je škoda. Bylo tomu tak u Jana Blatného i Tomáše Petříčka, proti odvolání ministrů školství a kultury dokonce vznikaly výzvy a petice.

Pro vyhozené ministry se většinou nepláče proto, že by byli tak skvělí, ale protože se jich šéfové ANO a ČSSD zbavují jako figurek v nepěkné politické hře a nahrazují je výrazně horšími modely. Fakt, že lidé, kteří ještě před pár týdny hořekovali nad ministrem kultury Lubomírem Zaorálkem, ho najednou byli ochotni bránit vlastním tělem, jen dokazuje, v jak katastrofální situaci se nacházíme.

Z demokratické opozice se na vyslovení nedůvěry chystá koalice Spolu, Piráti a STAN zatím nechtějí. Do úvah musí zařadit, že ačkoli faktickou odpovědnost za další vývoj ponesou Miloš Zeman a Andrej Babiš, náklady v podobě nepředvídatelné a rizikové situace ponesou i nevládní strany. Je blízko do voleb, není šance na složení alternativního opozičního kabinetu, a dokonce nemáme ani volební zákon. Nikdo tak netuší, co by nastalo. V tomto ohledu se zdá jako lepší německá konstrukce ústavního systému, protože tam je možné vyhlásit nedůvěru vládě pouze tehdy, když opozice získá většinu hlasů pro sestavení vlády nové. Prezident pak musí (ne může) jmenovat nového kancléře.

Nedůvěra Babišovi by byla formální, mohl by vládnout dál, třeba bez ČSSD a ve vládě by mohl teoreticky zasednout premiérův řidič či kadeřník jeho ženy. Od roku 2013 máme vyzkoušené, že Zeman je připraven jmenovat vládu, která nemá se stranami zvolenými do parlamentu nic společného. Jistě by opozici potěšilo Babišovo ponížení, kdyby ve sněmovně ztratil důvěru. Ale to je asi tak všechno, co by tím získala.

V pátek koalice hlasů ANO, KSČM, ČSSD a SPD zabránila jednání sněmovny o cestě Jana Hamáčka do Moskvy. To jasně ukazuje, že stará koalice funguje v těchto tématech pevně dál. Demokratické opozici tak hrozí, že padne do pasti. Pokud netuší, co se stane tři tahy dopředu, neměla by riskovat.

Po tom, co v posledních měsících předvádí současná vláda, se to zdá neuvěřitelné, ale ano – může být i hůř.

Vážené čtenářky, vážení čtenáři, inspirativní čtení vám přeje

Erik Tabery

šéfredaktor