Opravdu by bylo ČSSD škoda?

Když se politická strana s úctyhodnou, bezmála stopadesátiletou historií chystá na svůj první on-line sjezd, zní to jako závan dobrodružství uprostřed nudné stranické rutiny. V podání ČSSD ale hrozí spíš další kolo únavného zápasu sama se sebou.

Naznačuje to i stranický web, kde nebyla minulý týden ani zmínka, že kandidaturu na předsedkyni ohlásila exministryně školství Kateřina Valachová. Homepage jediného stranického informačního kanálu vypadala, jako by si ji pronajal předseda a volební konkurent Valachové Jan Hamáček.

Hlavně ale minulý týden potvrdil průzkum agentury Median, že sociální demokracie vážně čelí vypadnutí ze sněmovny, a je otázka, zda by něco takového strana, která ještě nedávno české politice dominovala, přežila.

Ano, je to těžké

Nejsou tak vzdálené časy, kdy se z úspěchu ČSSD těšili i lidé, kteří přitom volili někoho úplně jiného. Fungovala totiž jako argument do debaty, že Česko patří spíš na Západ než na Východ. Zatímco ve všech ostatních postkomunistických státech se „moderní“ levice rodila na troskách bolševických stran, u nás vzorně navázala na prvorepublikovou tradici a obnovila se do sociálnědemokratické podoby známé z Rakouska a Německa. Díky tomu se stala vcelku důstojným soupeřem stran vzniklých z Občanského fóra a česká politická scéna se plných dvacet let podobala víc německé než polské nebo maďarské.

Po roce 2010 však nabral vývoj opačný směr. Strany tradičního pravolevého dělení začaly upadat do bezvýznamnosti a politickou scénu ovládly nové proudy nesené z velké části populismem a protestem proti porevoluční politice. Vývoj má takovou dynamiku, že v nadcházejících volbách se už s tzv. tradičními stranami téměř nepočítá a pouze se čeká, jestli si udrží důstojnou roli, nebo nevypadnou z parlamentu a tím i ze zorného pole voličů.

Určitě platí, že česká politika kopíruje obecnější světový trend. Také ale víme, jak výrazně se na tomto vývoji podepsaly samotné strany. I ony podlehly lákadlu korupčních peněz (ODS) a populismu (ČSSD). Sociální demokracii postupně paralyzoval ten, kdo ji kdysi vytáhl do vlády – Miloš Zeman. Jeho charisma a kombinátorské schopnosti dopadly na zdejší levici drtivou silou, které nedokázala odolávat zvlášť poté, kdy se stal prezidentem.

Bohuslav Sobotka se zkoušel Zemanova toxického vlivu zbavit, sociální demokracie to však odmítla a jako králík hypnotizovaný kobrou strnule čeká, s čím se prezident vytasí, zatímco preference padají dolů.

Ano, víme, je to těžké. Popularita levicových stran padá v celé Evropě a ani ČSSD zjevně netuší, jak tomu čelit. Sázka na Zemanovy voliče, na městské levicové liberály, nebo něco mezi – nic z toho nefunguje, zvlášť když vyšší důchody umí lépe slíbit Babiš a tradiční levicová témata západních sociálních demokratů, jako je starost o chudé, solidarita s uprchlíky nebo zájem o životní prostředí, Hamáčkova strana voličům nenabízí, protože guru Zeman si je „osvojil“ stylem nerozeznatelným od neonacistů.

Ostatně z líhně ČSSD vzešel i ombudsman Stanislav Křeček, který veřejně mluví o romské menšině způsobem považovaným dlouhou dobu za výhradní doménu hnědých extremistů, a přesto – nebo právě proto – se i díky podpoře z mateřské sociální demokracie vyhoupl do vlivné funkce.

Uvolněný prostor

Bůhví, co na tom všem sjezd chystaný na tento víkend změní. Jan Hamáček, zřejmě favorit na předsedu, je reprezentantem zemanovské mizerie kdysi hrdé strany a nenabízí recept na změnu. Jeho konkurenti Tomáš Petříček a Kateřina Valachová možná trochu ano, ale že by hýřili energií, politickou kuráží, novými tématy, která by dokázala oslovit voliče? Kýžené hlasy nutné k překonání pětiprocentní hranice může přinést spojení se Zelenými, ale co dál?

Bývá zvykem říkat, že ČSSD je důležitá strana, kterou v politické nabídce potřebujeme. Ale možná, že už je to jinak: spíš je úplně zbytná a mohla by vypadnout ze hry. Na uvolněném prostoru pak může vzniknout něco levicově smysluplného.