Každý chce být kreativní

Text je součástí výběru top článků roku 2021. Při této příležitosti ho odemykáme. Pokud vás zaujal a chcete podpořit nezávislou novinařinu, budeme rádi, když se stanete naším předplatitelem.

Pane jo, to je hustý. Můžu jen něco říct, než začneme? Je pro mě hrozná pocta tu být, protože tahle videa sleduji až nábožně.“ Olivia Rodrigo jen těžko ovládá nadšení z rozhovoru s novinářem Joem Coscarellim. Během osmiminutového klipu zpěvačka a autorka největšího hitu posledních týdnů rozebere zákulisí vzniku emotivního songu Drivers License, který v lednu pokořil několik streamovacích rekordů a vyhoupl se na první místa hitparád v USA, Evropě i Česku.

Divák se dozví, že skladbu skutečně složila krátce po autoškole a první verš „Minulý týden jsem si udělala řidičák“ pochází z jejího deníku. Zjistí, že zvláštní zvuk zavírání dveří auta natočila jako zvukový efekt její matka na telefon, Rodrigo prozradí i to, kam ve skladbě ukryla motiv, který má sloužit tvůrcům na TikToku jako signál, kam ve svých videích umístit střih a dát tak klipu pointu. Během několika minut se divák dozví všechno o tom, jak se její hit zrodil.

Řeč je o formátu Diary of a Song, který patří k nejpopulárnějším videím na webu The New York Times. Coscarelli tu s hudebníky pravidelně rozebírá tvůrčí proces za aktuálními úspěšnými písněmi a ukazuje, jakou roli hraje náhoda a jakou tvrdá práce. Jeho videa však zdaleka nejsou osamocená. Rozhovory s umělci, kteří dávají nahlédnout do své dílny a popisují autorský zápal i překážky, patří k nejžhavějším žánrům současného nahlížení na kulturu.

Pronikají do zavedených rubrik tradičních médií, existují ve formě samostatných a hojně navštěvovaných webů jako The Creative Independent nebo Talkhouse, daří se jim na podcastové scéně, kde jako příklad stálice může posloužit Scriptnotes, za nímž stojí dva hollywoodští scenáristé, kteří se baví o všem, co souvisí se psaním. Velký zájem o tento typ obsahu pak jen stvrzuje seriál Song Exploder na Netflixu, který se v půlhodinových epizodách věnuje rozborům notoricky známých písní od R.E.M. přes Nine Inch Nails po Duu Lipu.

Zdá se, že v rámci pohledu na kulturu není aktuálně nic tak přitažlivého jako anatomie kreativity. Zvědavost na to, jak se to stalo, že vzniklo dílo. Tam, kde kdysi v novinách vládla kritika či recenze, se dnes zájem přesunul k tomu zjistit, co všechno bylo potřeba, aby se zrodila věc, která je umělecky výjimečná nebo oslovuje davy. Hledá se její tajemství a odhaluje magie. Onen zájem částečně odpovídá i širšímu společenskému pohybu, přičemž klíčové slovo tu je právě kreativita.

V posledních dvou dekádách se z ní stala nejvyhledávanější vlastnost, která už nenáleží jen do sféry umění. Sestoupila na trh práce a důraz na tvůrčí přístup ovlivnil také firemní kulturu. Souvisí to i se zrodem nových profesí a vzestupem skupiny, jež bývá popisována jako „kreativní třída“. V časech, které kladou důraz na originalitu jedince, tak má čím dál víc lidí chuť naučit se něco od umělců.

Další nálož

„Kreativita je to, co dělá život životem,“ říká Arnaud, sedmatřicetiletý Francouz, který od roku 2006 žije v Praze a již čtvrtým rokem připravuje podcast Peaceful Creativity, do nějž si zve hosty z oblasti umění a tvůrčích oborů – nebo třeba jen ty, kteří se rozhodli nějakým zásadním způsobem změnit svůj život. Na začátku jeho zájmu o probádání kreativity přitom bylo vlastní zklamání. Vystudoval muzikologii a upínal se ke kapele. Ve třiceti se mu splnil sen, že vyrazili na evropské turné, zjistil však, že si to vůbec, ale vůbec neužívá.

„Každý večer jsem byl otrávený z toho, co jsme na pódiu pokazili, a ve stresu z toho, co zas přijde zítra,“ vzpomíná na pocity, jež ho sužovaly a postupně vedly k rozpadu kapely. Tehdy se také seznámil s japonským konceptem ikigai, který pomáhá hledat „udržitelný“ smysl života, a propojil si vše tak, že kreativita pro něj není možná bez vnitřního klidu. To si nakonec dal do názvu svého podcastu, mezi jehož hosty se objevil třeba i Charles Spearin, zakládající člen jedné z nejznámějších kanadských indierockových kapel Broken Social Scene, jíž je Arnaud velký fanoušek.

„Zvenku jsou na umělcích vidět jen výsledky: nové album, turné, miliony streamů. Ale oni nikdy nejsou jen nonstop tvůrčí, zůstávají také lidmi,“ komentuje Arnaud rozhovor, v němž Spearin popisuje provázanost tvorby s osobním životem a líčí, jaké to je, když člověk ví, že má natáčet nové album, ale zároveň musí s rodinou řešit stěhování. V jiném díle se zase s newyorským stand-up komikem Ianem Fidancem baví o tom, jak se vymýšlí a modifikují vtipy tak, aby fungovaly před různým publikem, ale také o tom, jak se zbavit trémy před tím, než vyjde na pódium.

Arnaud se věnuje koučinku a je zastáncem absolutně nejširšího pojetí kreativity: „Vylepší každou činnost,“ vysvětluje a pomáhá si při tom francouzským příslovím o tom, že se má jako „máslo ke špenátu“. I proto zastává názor, že to, o čem je řeč v rámci umění, se dá velmi snadno přenést do oblasti podnikání, a sám to v rámci koučinku praktikuje: „Strachy, tréma. Obavy, jak začít, s kým se spojit, principy, jak si budovat publikum. Je tu milion malých výzev a jsou podobné tomu, co obnáší napsat knihu i rozjet byznys,“ uzavírá Arnaud.

Na překážky s psaním se ve svém loňském podcastu Horror Vacui pro literární spolek Poustevna soustředil básník a moderátor rozhlasového pořadu Liberatura Jonáš Zbořil. Na tvorbu se dívá z jiného úhlu než Arnaud a kreativita je pro něj spjatá čistě s oblastí umění: „Nemám rád návody, nevěřím poučkám, že úspěšní lidé vstávají ve čtyři ráno, ani knihám typu 7 návyků skutečně efektivních lidí. Přitahují mě boje a dilemata,“ vysvětluje, proč jeho podcast, v němž zpovídal české autory, mířil spíš na hrůzy z překonávání prázdné stránky než na zdánlivě zaručené recepty, jak napsat trhák.

Spisovatelé, scenáristé, básníci i akademici v podcastu velmi prakticky mluví o svých pracovních rutinách, ale také o ideálech, nutkání a potřebě psát. Dotýkají se záměru, co chtějí svým psaním ve světě – nebo alespoň v hlavě čtenáře – způsobit. Vysvětlují, jaké taktiky používají, aby se uvolnili a spustili proud textu, i jak poznají, že vyjádřili, co chtěli. Zbořil kreativitu popisuje jako neustálou zvědavost a na něj coby básníka zapůsobila výroba tohoto podcastu až uklidňujícím dojmem: „Na denní bázi jsem smutný z toho, že jsem nic neudělal. Nenapsal báseň. Tady mi ale pomohlo, že obavy a pocity beznaděje z psaní má každý.“

Podobné formáty nicméně nejsou užitečné jen pro další tvůrce – jsou také známkou zvýšené poptávky publika po nakouknutí do zázemí; chuti dozvídat se, „jak se věci dělají“ a „jak jsou vyrobené“. Všímá si toho řada kulturních kritiků a Carl Wilson na serveru Slate tuto popularitu vysvětluje skutečností, že celá mediální krajina je dnes plná polarizovaných názorů a dezinformací, tudíž žánry jako kritika, recenze nebo analýza „riskují, že budou pokládány jen za další nálož negativity a moralizování“.

V tomto bouřlivém klimatu pak má skutečně svůj půvab slyšet Trenta Reznora z Nine Inch Nails, jak ve zmíněném dokumentu Song Exploder vysvětluje zmatenou životní fázi, v níž se nacházel, když psal skladbu Hurt. K tomu pak prozradí, jak několika efekty ve studiu vytvořil jeden konkrétní zvuk, a uzavře to: „Chci, abyste se cítili určitým způsobem. Není to o skvělém kytarovém sólu, fantastickém grooveu, je to o husí kůži. Na tom záleží nejvíc.“ Výsledkem je pozitivní příběh: člověk má pocit, že se přímo účastní zrodu něčeho mimořádného, zároveň slyší dobře známý hit novýma ušima.

Cesta nekonečného úsilí

„Pokud jste vědec či technik, architekt nebo designér, spisovatel, umělec či hudebník, pokud je kreativita klíčový faktor ve vaší práci, v podnikání, školství, zdravotní péči, právu nebo nějaké jiné profesi, jste příslušníkem kreativní třídy… Kreativní třída utvářela a bude utvářet hluboké a zásadní změny v tom, jak pracujeme, ale také v našich hodnotách a touhách a v základním předivu našich každodenních životů,“ uvedl na počátku tohoto tisíciletí svou vlivnou knihu The Rise of the Creative Class (Vzestup kreativní třídy) americký akademik a urbanista Richard Florida.

Schytal tehdy velkou kritiku zprava i zleva za to, že viděl nástup této nové síly příliš pozitivně, a neodhadl, že povede k větší nerovnosti ve společnosti, přesto se mu podařilo pojmenovat skutečnost, která začala být v posledních dvou dekádách nepřehlédnutelná. A sice že požadavek na kreativitu se stal jednou z hlavních hnacích sil ekonomického růstu. Onen posun je dán i historickou proměnou očekávání. Poválečné generace padesátých a šedesátých let nenapadlo, že by práce měla přinášet seberealizaci, tu si slibovali od volného času, zatímco v posledních dekádách roste počet lidí, kteří chtějí v zaměstnání nalézat smysl.

Po roce 2010 kreativní třída představovala třetinu až polovinu pracovní síly v rozvinutých zemích Ameriky, Evropy i Asie. Současně začalo ze statistik vyplývat, že nezaměstnanost ji – na rozdíl od dělnické třídy a sektoru služeb – postihuje tou nejmenší mírou. Nedoléhá na ni totiž zdaleka tolik automatizace. Když profesní a kariérní sociální síť LinkedIn v roce 2011 vyhodnocovala nejčastější slovo, jímž se její uživatelé charakterizují, bylo to „kreativní“.

„To slovo dříve znamenalo umělce a spisovatele. Dnes znamená stabilitu práce,“ uvádí Florida na jednom místě knihy v revidovaném vydání z roku 2012. Také to je důvod, proč tvůrčí a dříve bytostně umělecký slovník o vzácných nápadech i návalech inspirace postupně pronikl nejen do užitých řemesel, ale používají ho dnes zcela běžně zakladatelé startupů, lidé z technologických firem a reklamní branže, slavní kuchaři i majitelé minipivovarů.

Důraz na kreativitu je také důvodem, proč se spousta profesí dnes snaží mnohé odkoukat právě od umělců a jejich přístupu k věci. Server The Creative Independent zveřejňuje od svého vzniku v roce 2016 každý den jedno interview. Vystřídaly se tu hvězdy typu Björk nebo Philipa Glasse se zcela začínajícími umělci, novináři či designéry. Rozhovory jsou uspořádané podle okruhů jako autorský blok, multitasking, inspirace, pracovní proces nebo nezávislost. A každý trochu boří mýtus o božské povaze tvorby a paradoxně v nich nejvíc dojde na důležitost práce.

Nakonec tedy čtenáře může ze všeho nejvíc překvapit, že když dnes mluví o kreativitě ti opravdoví umělci, nejčastější slova, která používají, nejsou vznosná a poetická. Naopak se to tu hemží praktickými, až nudnými pojmy typu řád, dřina, disciplína a vytrvalost. Krátce před svými šedesátými narozeninami, které měl 13. února, tu promluvil i zpěvák a vypravěč Henry Rollins a shrnul svou tvorbu jako cestu nekonečného úsilí: „Většina z toho je pouze nutnost plně se odevzdat času, disciplíně a úmornosti kreativity – protože celou dobu to závisí jen a jen na vás.“