Autobiografický žánr se na domácí komiksové scéně příliš nepěstuje. Nehledě na světový úspěch grafických románů Pod dekou nebo Persepolis nakladatelé sázejí především na historická témata. O to překvapivější je, že závěr minulého roku přinesl hned dva tituly, které jsou silnými výpověďmi o vlastních zkušenostech s nemocí. Bezdětnou od Moniky Baudišové a Bez vlasů od Terezy Drahoňovské a Štěpánky Jislové navíc spojuje nejen výmluvný název, ale také růžová obálka coby jasný signál, že čtenář vstupuje do prostoru v Česku ještě neobvyklejšího – na půdu feministického komiksu.
Neptej se blbě
Grafická designérka Monika Baudišová novinářům od začátku říká, že Bezdětná se pro ni stala autoterapií v době, kdy na tom kvůli neúspěšným snahám o dítě byla psychicky špatně. A podobně otevřená je hned v úvodu knížky, kdy v prvních bublinách jasně sděluje, co jí vadí: o neplodnosti, kterou prožívá stále více žen a mužů, pořád neumíme mluvit. A neumějí o ní mluvit ani ti, kterých se bezprostředně týká.
Na celostránkových ilustracích reprodukuje nejčastěji slyšené reakce na to, když před přáteli, rodinou nebo kolegy zmínila, že se marně pokoušejí o dítě: „To je mi líto. To ten můj se na mě jenom podíval a byla jsem v tom“ nebo „Vždyť jsi ještě mladá“, případně „To určitě bude hlavně psychický“. A velmi názorně tak prezentuje, jaká je nejčastější odezva okolí – rychlý soud a stejně rychlá změna tématu hovoru. Pro jasnější kontrast – často zároveň absurdní a velmi zraňující – prokládá nevyžádané rady okolí stránkami, na kterých stejně jednoduše ilustruje, co mezitím prožívá.
První návštěvu kliniky asistované reprodukce, první a mnohá další umělá oplodnění, neustálé polykání hormonů a s nimi spojené výkyvy nálad nebo odcizení ve vztahu. Minimalistický černobílý styl, v němž poznáme autorku „japonské“ obrazové encyklopedie Pikunikku, dobře doplňuje žánr knihy, který se s potlačením sekvenčnosti stává spíše ilustrovanou příručkou. Respektive osobním návodem, jak ve společnosti dospělých komunikovat o reprodukci: poslouchat a být opatrný, protože pokud neznáme situaci dotyčného, můžeme mu snadno ublížit. Třeba jen nevhodnou a stále oblíbenou otázkou: „Tak co děti, kdy už budou?“
Bubliny nemoci
Zatímco Baudišová si díky nedějovému vyprávění zachovala alespoň určitou míru soukromí, Tereza Drahoňovská se rozhodla jít ve scénáři k autobiografickému románu Bez vlasů až na dřeň. Didaktičnost ani zde sice nepřijde zcela zkrátka, ale zakladatelky platformy Laydeez do Comics Praha, která podporuje autorky v komiksu, zjevně měly i výpravnější záměry. Když Drahoňovské ze dne na den bez zjevné příčiny začaly po chomáčích vypadávat vlasy a postupně přišla také o obočí, řasy i ochlupení, uvědomila si, jak nemoc člověka od okolí odděluje a nutí jej soustředit se pouze na sebe. Ke kleci, do které ji alopecie zavřela, ale našla klíč – sdílení.
Nezní to jako nic objevného, avšak na zjištění, že je potřeba umět se s nemocí a jejím prožíváním svěřit, je vlastně nejzajímavější, jak to provést. Jak se bavit o alopecii ve společnosti, která zvlášť u žen považuje vlasy za korunu krásy (u mužů je přece jen plešatost častěji otázkou času než excesem). Přiznat se k nemoci, nebo ji skrývat pod parukou? Jak si připadat bez vlasů zase žensky? Jak o své nemoci mluvit a nepůsobit sebestředně? Odpovědi na otázky, které s novou situací bez pozvání přicházejí, dává dvojice autorek výhradně v panelech a bublinách.
Komiks byl pro Drahoňovskou coby médium jasnou volbou, jak svůj příběh předat – a osmadvacetiletá komiksová kreslířka Štěpánka Jislová výzvě dobré kamarádky dostála skvěle. Zkušená ilustrátorka, která má za sebou fantasy autorský debut, nakreslila jeden díl Kosatíkovy historické komiksové série Češi nebo biografický komiks o Miladě Horákové, tady naplno projevuje svůj talent. Od spíše realistické kresby se posunula k výrazné stylizaci a celkovému zjednodušení rysů hlavní hrdinky, oprostila se od barevnosti a s možnostmi panelů i střihu si hraje jako na domácí scéně málokdo.
Výsledkem je opravdu mnohovrstevnaté vyprávění domyšlené do detailu, jehož přirozenou součástí jsou i okna nebo stránky mapující kulturní symboliku vlasů, trh s parukami nebo zkušenosti z nejrůznějších ordinací klasických lékařů i alternativních léčitelů. Těžištěm svébytného grafického románu je ale pořád silná osobní zkušenost. Zobrazená ve své holé intimitě bez příkras a provedená stejně profesionálně jako oceňovaný komiks Svatá Barbora z roku 2016 od trojice Mašek, Šindelka a Pokorný, který byl inspirován tzv. kuřimskou kauzou.
Kontext, v němž komiks Bez vlasů vyšel, už je ale zcela jiný. Jestliže se poslední roky volalo po komiksových autorkách a Jislová s Drahoňovskou loňským sborníkem Komiksodějky mapovaly opatrný ženský hlas na domácí scéně, pak nyní byl poprvé opravdu slyšet. Už to nejsou jen solitérky Toy_Box nebo Lucie Lomová, loni se podařilo hned čtveřici autorek okolo třicítky vydat vlastní komiks. Kromě recenzovaných titulů přibyl v závěru roku ještě téměř třísetstránkový debut animátorky Kateřiny Čupové – komiksová adaptace klasiky R.U.R. – a grafický román Spiritistky od Kláry Vlasákové a Juliány Chomové vyprávějící o zvláštním přátelství dvou žen po čtyřicítce.
Tyto komiksové tvůrkyně přitom kromě věku nespojuje škola, profese ani adresa; zdá se, že jediným společným jmenovatelem je jim touha vyprávět příběhy, které tu ještě nezazněly, a to z ženské perspektivy vnímané donedávna pouze jako periferní. Z okraje se však definitivně přemístila do centra zájmu – a nejen pro komiksové fanoušky platí, že je dobré nepouštět ji ze zřetele, protože nabízí opravdu současný komiks.
Autorka je spolupracovnicí redakce.
Monika Baudišová: Bezdětná
Labyrint, 140 stran
Tereza Drahoňovská, Štěpánka Jislová: Bez vlasů
Paseka, 120 stran
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
