Výročí ústavy: Stejná práva pro všechny

Následující text vzbudil ohlas nejen mezi pravidelnými čtenáři Respektu. Na četná přání jej proto výjimečně odemykáme. Pokud podobné články oceňujete a chcete je číst pravidelně, staňte se našimi předplatiteli: 

Prvorepublikový novinář Ferdinand Peroutka o československé ústavě přijaté před sto lety – 29. února 1920 – napsal, že se podobá parku založenému přes noc na místě dříve prázdném, na které je nutné dovézt stromy i trávník a čekat, jestli se kořeny uchytí. Stavěl ji do kontrastu s anglickým parkem coby symbolem pro anglickou ústavu, která se naopak rodila s pomalou rozvážností.

Lepší kontrast se asi nedal v danou chvíli najít, ústavní listina z roku 1920 vznikala po státním převratu. Když byl 28. října 1918 slavnostně vyhlášen vznik nového státu, příliš jasno o jeho podobě a budoucnosti nepanovalo. Ačkoli se onen říjnový den roku 1918 na ulicích provolávala sláva republice, tehdejší Národní výbor – revoluční orgán, který po rozpadu Rakouska-Uherska převzal na našem území moc – neměl v otázce státní formy jasno: nevěděl, k čemu přesně se předáci v zahraničí vedení Tomášem Garriguem Masarykem zavázali,navíc všechny nástupce monarchie čekala ještě pařížská mírová jednání, která měla definitivně stanovit hranice nově vzniklých států.Teprve přijetí ústavní listiny 1920 a pěti souvisejících zákonů pokládajících základy politického života – volebního řádu, zákona o Senátu, zákona o volebním soudu, župního zákona a jazykového zákona – po roce a půl jasně určilo, že nový společný stát Čechů a Slováků bude republikou.

Na první československou ústavu dnes vzpomínáme hlavně proto, že už v době svého vzniku vzbuzovala mezinárodní pozornost díky své modernitě. Sovětský zástupce v ČSR Pavel Mostovenko ji ve své knize Současné Československo označil za „jednu z nejdemokratičtějších v Evropě“. Za „jednu z nejlepších v Evropě“ ji zase považoval francouzský publicista Emile Veysset. A člen německé sociální demokracie Johann Wolfgang Brügel ji nazval „typicky západní“.

Hlavně nemluvit o monarchii

„V několika hodinách přistoupíme k aktu, který bude na mnoho století památným v našich dějinách. (…) Všichni jsme zde tedy bojovali a, myslím, také všichni na tomto bojišti padli. Jediný vítěz, který z tohoto domu dnes vyjde, je – kompromis,“ oslovil plénum Národního shromáždění těsně před závěrečným hlasováním člen parlamentu Jan Herben z Národní demokracie. O chvíli později, v jednu hodinu v noci z 28. na 29. února za slavnostně rozsvícených světel v sále začalo hlasování, při kterém na znamení souhlasu museli poslanci vstát až stopětapadesátkrát. Ústavní listina 1920 byla nakonec přijata jednohlasně, související zákony jasnou většinou.

Kompromis se nerodil lehce. Na podobě ústavy se totiž musely dohodnout tak odlišné subjekty jako sociální demokracie se svým radikálním levicovým proudem a konzervativní Národní demokracie Karla Kramáře, která neustále otevírala národnostní otázku (Kramář v prvorepublikových médiích často odmítal zrovnoprávnění německé menšiny v Československu). Rozložení poslanců v Národním shromáždění – tehdejším parlamentu – navíc vycházelo z výsledku říjnových voleb 1911, kvůli čemuž v zákonodárném sboru nezasedly německé a maďarské menšiny. Především německá část, třetina obyvatel nového státu, navíc stále doufala, že Československo nebude mezinárodně uznáno, a s novým uspořádáním a ani s jeho vznikající ústavou se ztotožnit nechtěla. Cílem tehdejší vlády proto bylo vytvořit takový dokument, který bude „alespoň snesitelný“ pro všechny.

Nová liberální ústava zakotvila širokou paletu občanských práv od práva shromažďovacího, svobody pohybu až po právo zakládat spolky. Jak popisuje historička Eva Broklová z Masarykova ústavu a Archivu Akademie věd ČR, změnit ústavní občanská práva bylo možné jen ústavním zákonem, zatímco bývalá monarchistická úprava umožňovala změnu zákonů i pouhým ministerským nařízením. Například volební právo tedy Němcům nemohl Kramář vzít, ani kdyby získal v parlamentu většinu.

Nejpodstatnější ale bylo zakotvení rovnosti před zákonem „bez ohledu na původ, státní příslušnost, jazyk, rasu nebo náboženství“. Svobody a práva tak platily bez rozdílu pro všechny obyvatele.Přitom třeba nově vzniklá německá ústava zaručovala stejná práva jen Němcům a ve školách požadovala vzdělávání „v duchu německé národnosti“.

Československá ústava byla pokroková i v přístupu k menšinám. Jazykový zákon jim umožňoval užívat jejich jazyka před soudy i úřady, a to v okresech, kde bydlelo alespoň dvacet procent občanů hovořících jiným jazykem (lepší podmínky byly už jen ve Finsku, kde bylo kvorum deset procent). Příslušníci menšin mohli své děti také dát na výuku v jejich mateřském jazyce (při současné povinné výuce české řeči) a násilné odnárodňování ústava zapovídala. Poměrný volební systém do parlamentu, který oproti většinovému lépe kopíruje rozložení zájmů ve společnosti, pak menšinám umožňoval i větší zastoupení v politice.

Tvůrci ústavy ale šli ještě dál. Poprvé na našem území totiž zrušili výsady „pohlaví, rodu a povolání“. Nejenže tak skončily šlechtické tituly, ale ženy konečně získaly plné volební právo. Do té doby mohly volit a být voleny jen do několika zastupitelských orgánů, například do Českého zemského sněmu, nikdy se však jejich práva netýkala parlamentu. „Ženy se tak definitivně staly občankami,“ shrnuje význam formulace česká historička Dana Musilová z filozofické fakulty v Hradci Králové.

Že se jednalo o radikální krok, ukázala i diskuse v ústavním výboru. „Kde je společenství dvou lidí, musí někdo z nich rozhodovati,“ prohlásil například právník František Weyr v obavách, že muži přestanou mít v manželství hlavní slovo. Slovenský politik Milan Rastislav Štefánik zase údajně volební právo pro ženy odmítal proto, že z jeho pohledu byly Slovenky „zaostalé“. Nakonec ale zvítězil názor, že doba si takový krok žádá. A řečeno slovy zpravodaje návrhu obklopeného samými muži, „ženské by byly v mnohých věcech lepší než my“.

Ústava byla v porovnání s okolními zeměmi moderní i proto, že nově vzniklý stát neměl žádnou ústavní tradici, a tak se museli prvorepublikoví tvůrci poohlédnout v zahraničí. Jejich pozornost se zaměřila na ústavy Spojených států (vliv Masaryka), Francie (jako nejvýznamnějšího podporovatele a spojence nových států) a Švýcarska (coby obecného vzoru demokracie). A paradoxně značný vliv na podobu dokumentu vycházel i z rakouské ústavní tradice. Jelikož ale měla být ústavní listina chápána jako symbol samostatnosti a definitivního odtržení od rakousko-uherské monarchie, nikdo se k tomuto vlivu nehlásil.

Ideál, k němuž směřujeme

Že se nakonec povedlo ústavu vůbec dojednat, přisuzuje v knize Příběh československé ústavy 1920 děkan pražské právnické fakulty a právní historik Jan Kuklík mimo jiné roli agrárníka a ministra vnitra Antonína Švehly, který se spolu s předsedou vlády, sociálním demokratem Vlastimilem Tusarem, stal prostředníkem mezi právními experty a poslanci. Švehla podle tehdejších dokumentů studoval právní předpisy po nocích, k ránu se scházel s novináři a „neznal odpočinku“.

A právě Švehla dojednal zásadní obchody mezi stranami, díky nimž ústava prošla. Jednu chvíli to totiž vypadalo, že dokument ztroskotá na požadavku většiny stran a prezidenta vepsat do něj odluku státu od církve. Proti tomu ostře vystupovali lidovci a výměnou za to, že podpořili vznik Senátu coby druhé komory, odluka z ústavní listiny skutečně vypadla.

Politickému vyjednávání také napomohlo, že po osamostatnění země vznikla tzv. prozatímní ústava, jež stručně charakterizovala základní uspořádání státu – a která prošla dvěma významnými novelami už během roku 1919. Proto se při projednávání definitivní ústavy o některých citlivých věcech už nemuselo znovu diskutovat. Byl to především spor o postavení prezidenta, které se Masarykovi zdálo příliš slabé: „Vždyť podle té ústavy neměl jsem ani práva s ministry jednat – vůbec, neměl jsem žádného práva,“ stěžoval si československý prezident v dopise Karlu Kramářovi, prvnímu předsedovi vlády. Poslanci nakonec Masarykovi ustoupili. Jako hlava státu mohl například rozpouštět parlament, vetovat zákony, ale také třeba jmenovat a zbavovat funkce jednotlivé ministry.

„Já si modernitu ústavy vysvětluji také tím, že političtí představitelé v ní viděli možnou budoucí podobu československé společnosti, takový ideál, kterého bychom chtěli dosáhnout. Pravda ale je, že některé zásady zůstaly nakonec nenaplněny,“ říká Jan Kuklík s tím, že například prováděcí nařízení o jazykových právech menšin bylo odloženo o šest let. Navíc neexistovalo běžným zákonem nezměnitelné jádro ústavy, jak je známe ze současné Ústavy ČR. Výkon občanských práv tak mohl být poměrně jednoduchým způsobem omezen. Například proti tiskovému právu byl ve třicátých letech nasazen zákon na ochranu republiky – s heslem „Svoboda tisku nesmí být nezávazností tisku“.

Přes všechny chyby se síla tehdejšího uspořádání země ukázala v turbulentních třicátých letech. Československo bylo v roce 1933 jediným státem z parlamentních demokracií vzniklých po první světové válce, který si zachoval demokratickou ústavu, a padlo až vlivem vnějších okolností, s postupným sílením fašismu v sousedním Německu. Československá republika měla výhodu v nastavení dělby moci, jejíž těžiště spočívalo v parlamentu, který volil prezidenta. Naopak v Německu mohl lidem volený prezident jmenovat kancléře bez ohledu na mínění parlamentu, což mimo jiné umožnilo nástup Adolfa Hitlera. Republika ale měla štěstí i na tehdejší státníky. Možná právě proto TGM později dokument označil za „slušnou ústavu pro slušné lidi“, za něž považoval ty, kteří respektovali pravidla parlamentní demokracie a nepřekračovali je ve svém sobeckém zájmu (například Masaryk zbytečně nerozpouštěl parlament, ale činil tak až po dohodě s dalšími politickými aktéry).

Zmíněné chyby, které politici Masarykovy generace udělali, jsme si každopádně po roce 1989 vzali k srdci při tvorbě české ústavy. Senát byl za první republiky koncipován spíše jako zrcadlová komora Národního shromáždění, volilo se do něj stejným volebním systémem a v přibližně stejných termínech. Zasedali v něm tak podobní, jen starší, často vysloužilí politici. Dnes, s odlišným volebním systémem i termíny, naopak slouží jako pojistka demokracie a opoziční hlas proti vládě i sněmovně. A prvorepublikový Ústavní soud, ač zamýšlen jako garant ústavnosti, byl tehdejšími politiky až do roku 1938 paralyzován, protože nebyla vůle ho plně obsadit. Dnes bez větších problémů funguje už třetí dekádu a platí za jednu z nejdůvěryhodnějších institucí v zemi.

Hlavním poučením z první československé ústavy je ale to, že každá – i sebelepší – právní norma ožívá až praxí. Nelze proto než souhlasit s výrokem již citovaného Ferdinanda Peroutky, že dobrá ústava musí být doplněna dobrou politikou. A Masaryk by pravděpodobně dodal, že i slušnými lidmi..

Článek vychází například z knih: Jan Kuklík: Příběh československé ústavy 1920; Ferdinand Peroutka: Budování státu III.; Karel Malý a kolektiv: Dějiny českého a československého práva do roku 1945.