Fenomén Mornštajnová

První únorovou středu v pět hodin odpoledne je centrum Pardubic liduprázdné a ulicemi se honí studený vítr, ale knihovna na náměstí je plná lidí. Přišli sem na pravidelný diskusní pořad Setkání s osobností a jeho dnešním hostem je Alena Mornštajnová, momentálně nejprodávanější česká spisovatelka. Publikum tvoří až na pár výjimek ženy. Některé z nich mají na klíně autorčinu loňskou novinku Tiché roky, většina přítomných však svírá v rukou tři roky starý a dosud nejúspěšnější román Hana, který z Mornštajnové udělal literární celebritu.

Obě knihy se odehrávají v temných zákoutích nedávné české minulosti, o níž vyprávějí z pohledu ženských hrdinek. Zatímco Hana líčí tragický příběh jedné židovské rodiny na moravském maloměstě během druhé světové války a po ní, Tiché roky popisují odcizený vztah mezi bývalým komunistickým funkcionářem a jeho zakřiknutou dcerou. Obě se vyznačují také svižným a úsporným stylem, který se soustředí na děj plný nečekaných zvratů, takže čtenář má trochu pocit, jako by sledoval napínavý film.

„To je kniha, kterou čtete do tří do rána, brečíte u ní, ale přejete si, aby nikdy neskončila,“ říká úřednice Alena Jiříková, která si přišla nechat podepsat výtisk Hany. Kniha se jí líbila natolik, že si od autorky přečetla i zbylé tři romány a nadšením nakazila kolegyně v práci. „Líbí se mi, jak umí vykreslit postavy, hlavně ty ženské, a jejich neskutečné osudy. Nechápu, kam na ně chodí,“ dodává vášnivá čtenářka. Za měsíc prý zhltne i deset knih a od četby očekává hlavně zajímavý příběh, který ji vtáhne. Pro Veroniku Skaleckou, povoláním historičku, je Mornštajnová dokonce „zjevením“ na zdejší literární scéně, byť z trochu jiného důvodu. „Současná česká próza, kdy se v románu rozpitvává třeba jen několik obyčejných dní, mě moc nebaví. Mornštajnová umí vyprávět dramatické osobní příběhy na pozadí velkých dějin, jako to dělají spisovatelé z anglosaského světa, což mám moc ráda, a u nás je to poměrně vzácné,“ vysvětluje.

Obě respondentky dobře popisují nejčastější mechanismus, jak se knihy Aleny Mornštajnové šíří, i důvody jejich popularity. Její hrdinky na pultech knihkupectví překvapivě porazily i tradičně nejúspěšnější tituly posledních let, jako jsou severské detektivky od Joa Nesbøho nebo nenáročné čtení Patrika Hartla a Radky Třeštíkové. Tiché roky a Hana se staly nejprodávanějšími romány loňského roku. První se od vydání prodalo osmdesát tisíc výtisků, druhé dokonce sto třicet tisíc, což je hranice, kterou se za posledních třicet let povedlo překročit jen několika málo zdejším autorům – navíc se to Mornštajnové podařilo knihami o holokaustu, znárodňování či normalizaci, tedy čtenářsky těžkých tématech. Fenomenální úspěch samozřejmě vyvolává zvědavost a otázky: Jak je možné, že tyto velké příběhy porážejí oddechovky, které dominují trhům v okolních zemích? Čím si čtenáře podmanila a nakolik je její úspěch dán třeba dobovou konstelací?

Lidé z branže i literární teoretici a kritici na to mají až překvapivě obyčejná vysvětlení. Ve všech se opakuje hlavně to, že Mornštajnová přináší do české literatury kvalitní střední proud. Čtivý, ale nikoli pokleslý. Takový, jaký v jeho vrcholné formě známe spíš ze zahraničí – ostatně není asi náhoda, že autorčinou nejoblíbenější knihou je Modlitba za Owena Meanyho od Johna Irvinga. Neexperimentuje, dokáže lehkým a srozumitelným stylem zprostředkovat velká témata, což ji dělá přitažlivou pro intelektuály i „řadové“ čtenáře a čtenářky. „Uspokojuje odvěkou žízeň po dobrém příběhu. To není nové, a právě proto je to úspěšné,“ konstatuje literární kritik Jiří Peňás.