Dvě roušky na týden

Ráno se budím už po šesté, ale postel je krásně vyhřátá, mnou a elektrickou podložkou, nechce se mi vylézat do zimy. Zapnu mobil a narazím na zprávu, že předseda českého Senátu Kubera, který se v únoru chystal navštívit Tchaj-wan, dostal od čínské ambasády naprosto explicitní výhrůžný dopis. Návštěvou prý poškodí výborné česko-čínské vztahy, ohrozí české investice v Číně a získá doživotní zákaz vstupu do Číny. Hned poté si pouštím rozhovor s novinářem, který ukázal na propojení Home Creditu, jenž má v Číně astronomické investice, a PR agentury, která v Česku vylepšovala mediální obraz Číny. Přemýšlím, jestli po Kuberově náhlém úmrtí nakonec přece jen někdo přijede, a raději vylézám z postele a dělám si kafe. Venku je krásně. Bydlím v horách u řeky, z města je to sice kus cesty, dostanu za to ale čerstvý vzduch a relativní ticho, na které bych v Tchaj-peji mohl zapomenout.

Motorku zaparkuji v podzemním parkovišti a dál jedu metrem, s obligátně nasazenou rouškou. Obrazovky sice ukazují, že roušku nosit netřeba, protože koronavirus na Tchaj-wanu prakticky není, Tchajwanci jsou ale na nošení roušek zvyklí, takže teď nikoho nepřesvědčíte o opaku. Problém spíš je, že roušky nejsou. Hned po prvních zprávách o viru v Číně lidé všechno skoupili a teď funguje přídělový systém, kdy si můžete ve zdravotních střediscích po předložení občanky koupit dvě roušky na týden. Střediska přitom fasují jen 200 roušek na den, takže nezbývá než opakovaně stát ve frontách a doufat, že je před vámi méně než 100 lidí. Musím tedy šetřit, jedna rouška na tři dny, složit do pytlíku v kapse a použít zas a znovu. Kolega z Japonska říkal, že u nich doporučují papírovou roušku dokonce prát. Dost ale pochybuji, že pak má ještě nějaký účinek.

V práci je rušno, studenti už jsou zpátky z oslav lunárního nového roku. Plánujeme výlet do hor, ve zprávách ukazovali požár lesa, zajedeme se podívat, jestli tam nezaložit monitorovací plochy. Cesta zabere dva dny, Tcha-jwan s rozlohou polovičního Česka je sice malinký, zato dost hornatý. Na oběd mám obligátní nudle, dneska v japonském stylu s miso polévkou. Sice bych rád byl vegetarián, ale moc se mi to nedaří a objednávám si verzi s vepřovým. Odpoledne se snažím dělat vědu a v mezičase probíráme zprávy o prvním tchajwanském úmrtí na koronavirus. Taxikář, který se nejspíš nakazil od zákazníka z Hongkongu. Trochu to kazí optimistitickou statistiku 23 diagnostikovaných případů koronaviru na ostrově s téměř 24 miliony lidí.

Koronavirus znovu obnažil chronický politický problém, s nímž se Tchaj-wan potýká. Ač suverénní stát, který s Čínou nemá politicky a ekonomicky nic společného, Čína si ho nárokuje jako „odpadlickou provincii“, již je třeba „začlenit třeba i násilím“, a svět to v zájmu poklidného byznysu s Čínou ignoruje (v Česku o tom víme své). Tchaj-wan kvůli tomu chybí ve Světové zdravotnické organizaci a Čína s ním kromě výhrůžek nekomunikuje. V lednových demokratických volbách tady přitom stávající prezidentka přesvědčivě porazila pročínského kandidáta, který lidem sliboval blahobyt a skvělý byznys, když nebudou zbytečně dráždit čínský režim.

Pozdní odpoledne, nad metropolí se v mlze rýsuje sopečné pohoří, obrysy mrakodrapů jsou jasně patrné. To v zimě nebývá zvykem, většinou jenom prší, a pokud je zrovna hezky, vzduch se tetelí znečištěním. Částečně z tchaj-
wanských uhelných elektráren, ale výrazně také emisemi z pevninské Číny, do které je to přes úžinu méně než 200 kilometrů. Šušká se, že díky výrazným omezením průmyslu v Číně kvůli koronaviru se na Tchaj-wanu dočasně lépe dýchá. Něco na tom asi bude. X

Autor vyučuje vegetační ekologii na Tchajwanské národní univerzitě v Tchaj-peji.