Dopis z New Yorku

V přeplněné místnosti hledám nějakou spřízněnou duši, se kterou bych si mohla třeba v momentech, kdy je nám popáté opakováno, že ten, kdo bude zrovna na záchodě, když přijde do místnosti soudkyně, žádný certifikát dnes nedostane, aspoň tajně vyměňovat pobavené pohledy. Marně. Všichni jsou nervózní a nechtějí to teď, v doslova posledních kilometrech „maratonu“ nějak pokazit. Nacházíme se v soudní místnosti v Brooklynu, kde se asi 350 lidí má dnes hromadně stát americkými občany.

Ač nám byla právě probíhající událost v oficiální korespondenci předeslána jako slavnostní a imigrační právníci čekatelům připomínají, že se mají obléci do nejlepších šatů, ve vzduchu je místo oslav cítit spíš napětí, kombinované s příšernou nudou. Napětí, jaké zná jen člověk, kterého už někdy buzeroval neúprosný americký úředník v uniformě, a nudu toho, komu byl při příchodu nečekaně konfiskován telefon a nebyl varován, že formální přerod v amerického občana je v Brooklynu zhruba na půl dne čekání. Ti, kdo přišli s rodinnými příslušníky, od nich byli u vchodu bryskně odděleni – místo pro ně v síni není. Mohou ale na monitoru v jiném patře sledovat, jak nehybně sedíme a nevíme, co bude dál.

Přemýšlím, jestli se někdo upřímně těší a cítí pýchu, či snad dokonce dojetí. Chvílemi odněkud zazní potichu tu arabština, tu albánština, tu kreolský přízvuk. Jsou tady ostatní z lásky k Americe, nebo tak jako já spíš z čistě praktických důvodů? Ačkoli v USA většinu času pobývám už déle než deset let, nikdy…