Zdánlivá kontinuita města

Annu Beatu Háblovou můžeme znát z esejů o architektuře a urbanismu na ČRo Vltava, coby básnířku i autorku „komiksovo-vědecké“ knihy Města zdí o historii, podobách a úskalích obchodních center. I její nejnovější svazek Nemístaměst stojí na pomezí stylů a žánrů; někde mezi populárně-naučnou literaturou, literaturou krásnou a esejistikou. Háblová se tu věnuje – jak praví podtitul – opomíjeným, pomíjeným a míjeným místům měst. Titulní pojem si vypůjčila od francouzského etnologa a antropologa Marca Augého: jeho „non-lieux“ označuje místa, s nimiž se nedokážeme identifikovat.

Háblová ho ovšem rozšiřuje na všechna místa, jejichž „společným jmenovatelem je jejich jinakost, jejich schopnost přerušit zdánlivou kontinuitu města“. Dále je člení na místa ztracená, skládkovací, tranzitní, dočasná a virtuální. Augého nemístům v tomto systému odpovídá podkategorie tranzitní, do níž spadají hotely, letiště a dálnice. Tedy místa v dnešní době nezbytná, která ovšem svou stejností a utilitárností nejvíc přispívají k pocitu odcizenosti. U autorky jsou nicméně nemísta pojmem veskrze ambivalentním. V podobě proluk, nevyužívaných vnitrobloků, pásů krajiny kolem kolejí mohou být prostorem pro komunitní život, kreativitu, případně útočištěm lidí stojících tak či onak na okraji. V podobě uprchlických táborů, v nichž se dočasnost nenápadně proměňuje na věčnost, případně v podobě skládek jsou koncentrovaným a na periferii odsouvaným problémem lidstva. Především se ale stávají…