Kouzlo Alžběty II. Zemřela nejdéle vládnoucí panovnice v britských dějinách

Zemřela britská královna Alžběta II. Ve čtvrtek večer to uvedl v prohlášení Buckinghamský palác. Šlo o nejdéle vládnoucí panovnici v britských dějinách. Králem se stal její syn, princ Charles. Šestadevadesátiletá panovnice byla poslední dny na svém zámku Balmoral ve Skotsku, kam se za ní sjeli členové královské rodiny. Při této příležitosti připomínáme následující text o tom, co představovala nejen pro Brity. Pokud podobné články oceňujete, chcete je číst pravidelně a podpořit nás tak v současné situaci, staňte se naším předplatitelem. 

Co přesně se událo a jaké proudy energie se přelévaly v historické chvíli pod baldachýnem v londýnské katedrále Westminsterského opatství 2. června 1953, vědí přesně jenom dva lidé. BBC v tu chvíli přerušila přímý přenos a na televizních obrazovkách se objevil nic neříkající záběr chrámových dveří. Komentátor vážným hlasem popisoval, že se nedaleko oltáře právě v tuto chvíli odvíjí nejdůležitější dějství celého tříhodinového ceremoniálu, vidět ale nebylo prakticky nic. Několik tisíc pozvaných hostů sedělo příliš daleko na to, aby mohli zahlédnout detaily gest mezi skloněným starším mužem a sedící mladou ženou. Vše zůstalo skryto dodnes, i když od tajemné chvíle uběhlo již téměř sedm desetiletí.

Samozřejmě, racionální, moderní lidé umějí popsat naprosto přesně, co se v klíčový okamžik korunovace současné britské královny Alžběty II. odehrálo. Vrcholná chvíle se nazývá „pomazání“ a má svůj řád. S jistotou víme, že arcibiskup z Canterbury uchopil zlatou nádobu ve tvaru orla vyhrazenou pouze pro tyto příležitosti a ukápl z ní něco oleje do lžíce, která také jiné než korunovační uplatnění nemá. Posvátný roztok byl směsí olivového oleje, výtažku ze sezamových zrnek a vůní jasmínu, pomerančových květů, pižma a ambry. Arcibiskup pak smočil do oleje prsty a zlehka vypsal kříž nejdříve na čele sedmadvacetileté panovnice, pak na jejích rukou a nakonec na srdci. „Buď pomazána svatým olejem, jako byli dříve pomazáni králové, kněží i proroci… Jako byl pomazán Šalomoun králem od kněze Sádoka a proroka Nátana, buď pomazána, požehnána a prohlášena Královnou nad lidem, který ti Bůh, tvůj pán, svěřil, abys mu vládla a spravovala jej.“

I v roce 1953 to už bylo celé předpotopní, temné a jaksi z jiného světa. Mladá žena seděla na neforemné středověké stolici chráněna ručně drženým přístřeškem před zraky smrtelníků. Slova pronášená arcibiskupem v klíčový okamžik odkazovala do hlubiny věků, k první korunovaci zaznamenané ve Starém zákoně, jež měla stvrzovat posvátné spojení mezi panovnicí a jejím jediným skutečným „nadřízeným“, tedy Bohem. „Pomazání symbolizuje svatou pečeť Boha, který svěřuje moc panovníkovi, je to setkání a prolnutí posvátného a světského, věčného a dočasného, božského a smrtelného,“ popisuje v knize The Faith of Queen Elizabeth (Víra královny Alžběty) básník a romanopisec Dudley Delffs.

Vyprávět tohle všechno dnes, s vážnou tváří a ve středu Evropy je vlastně obtížné. Politiku, a tedy vládu nad lidskými životy, jsme si zvykli nahlížet jako více či méně chladnokrevnou administraci technokratických manažerů, poháněnou předvolebními průzkumy a strategiemi. Legitimita nejvyšších představitelů se odvíjí od jejich schopnosti uspět ve volbách. Dnes jsou politici usazení na Hradě či ve Strakovce, zítra tam být z vůle lidu nemusí, což je v principu jedině dobře. Představa nehybného vrcholu moci, odvolávajícího se na energii vyzařující z prostoru mimo naše racionální chápání, je pro většinu z nás docela silná káva.

V 21. století v tom nejsme nijak výjimeční. Ve fiktivně-vzdělávacím seriálu The Crown (Koruna), jehož třetí série nedávno ovládla Netflix, sleduje ve zcela vymyšlené scéně výše popsaný korunovační výjev Alžbětin strýc, vévoda z Windsoru, sám bývalý britský panovník, jenž ale kvůli lásce k cizince s neuspořádaným rodinným životem po pár měsících vlády abdikoval. Obklopen před televizorem evropskou a americkou smetánkou ceremoniál na obrazovce cynicky a s nadhledem komentuje, právě ale jenom do chvíle, kdy kamery v rozhodný okamžik královnu opustí. „Proč nic nevidíme?“ volají alkoholem posílení přátelé. „Protože jsme smrtelní,“ odpovídá s vážnou tváří vévoda. „To je ale šílené,“ pronese někdo ze sofistikovaných hostů, když ceremoniál skončí. „Vůbec ne,“ odpovídá vévoda. „Je to naprosto rozumné. Kdo by toužil po pochopitelnosti, když můžeme mít kouzlo.“

Milovat a vraždit

Nevysvětlitelné kouzlo a charisma, jež prostoupily mladou panovnici před více než šesti desítkami let, v každém případě nevyprchaly dodnes. Alžbětě II. bude letos v dubnu čtyřiadevadesát. Na vrcholu britské hierarchie se nachází tak dlouho, že jenom čtyři světoví panovníci v celých známých dějinách lidstva drželi žezlo déle. Délka její vlády, jež ve skutečnosti započala okamžitě po smrti jejího otce v únoru 1952, právě v uplynulých dnech překonala vládu Františka Josefa I.

Britská panovnice zažila konzervativní kabinet Winstona Churchilla i dělnických labouristů, scházela se k premiérským audiencím s přísnou Margaret Thatcher i populisticky lidovým Tonym Blairem, v čele Spojeného království prošla poválečnou bídou, hrozbou nukleárního konfliktu, přihlížela osamostatnění Indie a rozpadu britského impéria, pod její vládou země vstoupila a nedávno zase vystoupila z Evropské unie. Za celou tu dobu nedala nikdy nikomu rozhovor ani neuspořádala tiskovou konferenci. Ve vztahu k veřejnosti se po celou dobu v podstatě „pouze“ zjevuje, mlčí nebo pronáší pečlivě připravené projevy, usmívá se a mává davům. Stačí to: když například v roce 2012 slavila šedesáté výročí své vlády, dosahovala podle průzkumů její obliba u veřejnosti devadesáti procent.

Monarchie vlastně funguje zvláštně. O své místo v moderní společnosti se musí neustále obávat a našlapovat s největší opatrností. Popsaná korunovace se například odehrávala v éře poválečného přídělového systému a rozjíždějící se studené války se Sovětským svazem. Atmosféra byla dosti pochmurná na to, aby vládly vážné pochyby nad rozmařilostí oslav – byly ale zbytečné. Celá akce se nakonec proměnila v celonárodní výbuch naděje v nový počátek. Těžce zkoušená poválečná země jako by spatřila svou novou podobu v obrazu šťastné mladé ženy, jež s sebou do Buckinghamského paláce přiváděla také šťastnou mladou rodinu se dvěma dětmi.

Oslavy přitáhly nečekané davy, nadšení lidé spali na ulicích Londýna zabalení kvůli chladu v promoklých novinách, jenom aby si zajistili místo na chodníku, kolem něhož bude nová panovnice projíždět. Británie jako by se probudila z letargie. A podobný okamžik se pak během Alžbětiny vlády zopakoval ještě několikrát, oslavy výročí či královských svateb se v těžkých chvílích Británie pravidelně přes původní obavy proměňují v jakousi národní terapii, jejímž prostřednictvím dává národ vale chmurné všednosti. Vypadá to, že když monarchie šlape, má země pevnou kotvu a není se čeho bát.

Zřejmě neslavnější výklad fungování monarchie podal v polovině 19. století tehdejší šéfredaktor týdeníku The Economist Walter Bagehot. Ten tvrdil, že Británie má dvě základní vládní složky: složku „účelnou“ a složku „důstojnou“. Tou první je samozřejmě demokraticky volená vláda a parlament. Druhou, která v republikách chybí, je právě ono nadpřirozené velvyslanectví z jiného světa, tedy monarchie dnes reprezentovaná právě Alžbětou II.

Bagehot, sám těžký elitář, který považoval běžné Brity za dav politicky natvrdlých ignorantů, zmíněné „kouzlo“ soustředěné do londýnského Buckinghamského paláce popisoval ze všeho nejvíce cynicky, jako cirkusový nebo divadelní trik. Jeho cílem je zapůsobit prostřednictvím složitých teatrálních ceremoniálů na prostý lid, získat si jeho oddanost a tu pak přenést na „běžnou“ demokratickou vládu. Londýnské Timesy o sto let později ve svém komentáři tvrdily, že v britském systému konstituční monarchie má lid vlastně unikátní možnost své lídry obdivovat i „popravovat“ zároveň. Likvidace je přitom myšlena přeneseně, týká se účelné složky a uskutečňuje se prostřednictvím voleb jako kdekoli jinde. S odchodem politiků, kteří ztratili podporu, se ale zároveň nikdy nemůže nebezpečně rozkymácet celý režim. Vždy zůstává opěrný bod, na kterém se (téměř) všichni v hloubi duše shodnou.

Proč zrovna já?

Dnes je nicméně v Británii častěji zvykem popisovat „práci“ Alžběty II. s úctou a uznáním a menším odfrkáváním nad divadýlkem pro prostý lid. Autoři jejích biografií, jako je třeba tlustý špalek legendárního novináře BBC Andrewa Marra The Diamond Queen: Elizabeth II and Her People (Diamantová královna: Alžběta II. a její lid), se na mnoha stranách snaží popsat každodenní pracovní nasazení dnes více než devadesátileté dámy, trvající prakticky nepřetržitě celý její dlouhý život. Ve vyprávěních se to hemží náročnými pracovními cestami, snášením nudných projevů nabubřelých cizích státníků, nekonečným oficiálním programem, formalitou, jež zcela popírá individuální rozměr člověka. Královna se v dnešních popisech vlastně často jeví téměř jako světice ovládající jakési zvláštní umění zcela potlačit vlastní ego a proměnit se v živoucí instituci. Vše pak rámují veledůležité audience s britskými premiéry a premiérkami a nikdy nekončící četba státních dokumentů, jakýsi moderní ekvivalent „vševědoucnosti“ umocněný desítkami let strávených přístupem k těm nejcitlivějším a nejexkluzivnějším informacím, jaké dokážou britská administrativa a tajné služby vyprodukovat.

Že britské kralování rozhodně není prací pro každého, nicméně dokazuje i příběh nejbližších příbuzných nynější panovnice. Ona sama vystoupala na vrchol hierarchie v podstatě pouze „náhodou“ – či Boží prozřetelností – díky tomu, že její strýc, již zmíněný vévoda z Windsoru, známý také jako Eduard VIII., své ego rozhodně potlačovat nehodlal. Ač vychován k vládě, strohost rituálu a otravné formality se s jeho extrovertním založením příliš neshodovaly. Raději měl noční kluby, alkohol, moderní smetánku a samozřejmě ženy. Světskému životu dal nakonec přednost před pomazaným kralováním, poté co mu vláda zarazila sňatek s třikrát rozvedenou Američankou nevalné pověsti.

V královské rodině byl až do své smrti považován za zrádce, který téměř zničil celou po generace pečlivě budovanou instituci. Kromě toho vrhl tíhu odpovědnosti na bedra zcela nepřipraveného, introvertního bratra, ano, toho, kterého čtenář nejspíše zná jako muže potýkajícího se odhodlaně se svým řečovým handicapem z filmu Králova řeč, založeném na realitě. Když se pozdější velmi oblíbený král Jiří VI., otec dnešní panovnice, dozvěděl, že jeho bratr hodlá abdikovat, rozplakal se podle vlastních deníkových záznamů v hrůze na rameni matky. Nacházíme se v době, kdy světové davy hypnotizují tribuni lidu jako Hitler, Perón nebo Mussolini. Král Jiří VI. koktal, nejraději byl sám a trpěl nejrůznějšími neduhy. Způsob, jakým přesto dokázal provádět a burcovat (spolu s Churchillem) národ v průběhu druhé světové války, je dnes běžně vnímán jako hrdinský čin, za který sám se sebou bojující král zaplatil předčasnou smrtí. Ta zase vedla k nečekaně brzkému nástupu mladé panovnice na trůn ve chvíli, kdy byla válkou unavená a strašlivě zadlužená Británie na kolenou. „Královna vypadá skvěle,“ psal o jejím nástupu dobový tisk. „Je krásná a má kolem sebe oslnivou rodinu… všechno se začíná obracet k lepšímu.“

Lékařka Alžběta

Co tedy přesně královna dělá? Na jedné straně totiž leží onen výčet hektické každodenní činnosti líčený v podstatě jako otrocká dřina ve zlaté kleci opulentních paláců. Na straně druhé pak stojí jakási tajemná schopnost nedělat navzdory horečné činnosti vlastně „vůbec nic“. Královna nemá žádnou reálnou moc. Má pouze právo být informována o chodu vlády, povzbuzovat její představitele a také je varovat. Jak vypočítává ve své publikaci Dělba moci v kontextu věčného hledání dobré vlády český ústavní právník Jan Kysela, dnes existují už jenom dvě teoretické situace, kdy by královna Alžběta (nebo kdokoli, kdo nastoupí po ní) mohla jednat jinak než podle „rady“ premiéra či premiérky. Mohla by jmenovat předsedu vlády v situaci, kdy není v parlamentu jasná většina, a mohla by bránit rozpuštění parlamentu ve chvíli, kdy existuje jiná alternativa řešení krizové situace a rozpuštění zákonodárného sboru je ze strany stávajícího předsedy vlády zjevně zištnou operací na záchranu vlastní politické moci. Jan Kysela dodává, že někteří autoři navíc rozporují i tyto dvě možnosti.

Úplně jiná věc je nicméně neformální váha národem milované panovnice, jejíž vazba k národu je se zmíněnou „nečinností“ nerozborně propojena. Vše se, podobně jako klíčová část korunovace, odehrává vskrytu, což umožňuje, aby si do obrazu královny každý promítal to, co v něm vidět chce. Nikdo netuší, co si královna myslí, ani o brexitu, ani třeba o nezávislosti Skotska. Nikdo neví, o čem přesně si povídá na audiencích s premiéry, je ale známo, že s prodlužující se dobou trvání jednotlivých vlád jsou schůzky obvykle delší a delší. Panovnice se za léta vládnutí stala studnicí znalostí o chodu země i politických zkušeností. Bývalí premiéři vyprávějí, že vlastně Alžběta byla během jejich vládnutí jedinou osobou, která neměla vlastní postranní zájmy, neusilovala o jejich funkci, a před níž tak mohli nejen otevřeně nadávat na opozici, ale řešit i třeba problémy ve vlastní straně a vládě. Svědci popisují, že zdeprimovaní a k smrti unavení šéfové a šéfky vlád se časem začínají na audience těšit a odcházejí z nich nabiti energií, „jakoby po psychoterapii“.

Obvyklá otázka a častý argument odpůrců monarchie (najdou se, i když se nejedná o žádné rozsáhlé hnutí) na tomto místě se týká financí. Inu dejme tomu, že je to všechno hezké a třeba to i má svůj význam, ale co to stojí? Na to neexistuje jednoduchá odpověď, čtenář ale bude nejspíš překvapen – méně, než by čekal. Podle některých propočtů přijde královská rodina běžného Brita zhruba na cenu dvou cigaret ročně.

Královna vlastně není úplně placená ze státního rozpočtu, monarchie historicky disponuje rozsáhlým nemovitým majetkem, který je dnes ovšem v rukou vlády, docela slušně vydělává a kabinet z výnosů odesílá panovnici a její rodině část zisku, zhruba patnáct procent. To je však pouze jeden z několika zdrojů královnina příjmu, další peníze monarchii proudí z investic a provozu vlastních zděděných majetků v zemi, kde se aristokracie nikdy neznárodňovala. Podstatnou část životních nákladů panovnice tak vlastně kryjí její vlastní peníze.

V duši klid

K čemu tedy vlastně tohle všechno slouží? Obešla by se Británie bez své monarchie? Byla by výrazně jinou zemí?

To jsou všechno trochu zbytečné otázky. Spojené království Velké Británie a Severního Irska je zemí, která více než tisíc let nepodlehla vnější invazi, a vyvíjí se tudíž mnohem organičtěji a pozvolněji než většina okolní Evropy. Instituce monarchie je do jejího příběhu vrostlá, je jeho nedílnou součástí. Zároveň si ji v její pompézní podobě, jež dodnes fascinuje celý svět, lze jen stěží představit někde jinde. Na globální seriál o švédské či nizozemské královské rodině, který by si našel dost diváků, aby ospravedlnil náklady spojené s natáčením, si budeme muset ještě nějakou dobu počkat.

Zmíněný Andrew Marr ve své knize tvrdí, že dnešní královna „byla panovnicí v čele národa procházejícího úpadkem a mnozí by nejspíš řekli, že změkčení a zlidštění tohoto neodvratného procesu je jejím největším úspěchem“. Možná, v britské panovnici a celém systému britského vládnutí je nicméně něco, co fascinuje i pozemšťany, jichž se příběh rozpadu britského impéria nemusí nutně dotýkat. V tajemném propojení omezeného osobního života se symbolem věčné existence je zkrátka něco, po čem lidská duše prahne. Za každodenním životem běžného Brita se nerozevírá bezvýznamná prázdnota, nachází se za ním královna jako poslední ztělesnění příběhu, který trvá už staletí a i nadále trvat bude. Brit sedí doma a ví, že někde v Buckinghamském paláci svítí světlo a u něj nepochybně Alžběta, teď již zestárlá a scvrklá paní, čte stohy papírů připravených pro ni úředníky v proslulých, věky neměnných červených bedýnkách. S takovou jistotou se lépe žije. Svět je v pořádku, má svůj pevný střed, a dokud tomu tak bude, vlastně nic nemůže dopadnout úplně špatně.