První děkanka FAMU: Ještě nevím, co zdědím

FAMU má za sebou dva docela pohnuté roky. Loni akademický senát navrhl odvolat děkana školy, kterému vytýkal autoritářské vládnutí, překračování pravomocí nebo zaujatou personální politiku. V jakém stavu je FAMU teď?

Emocionálně nejvypjatější období má za sebou. Někteří lidé včetně studentů však stále cítí nerovný přístup děkana jak ke katedrám, tak ke konkrétním zaměstnancům, kteří jsou názoroví oponenti vedení. Neumím ale říct, do jaké míry je to reprezentativní pro celou akademickou obec. A část mého dojmu je zprostředkovaná. Na škole aktuálně nepůsobím, uplynulé tři roky jsem ale učila několik předmětů a při přípravě kandidátské koncepce jsem se setkávala s vedoucími kateder, pedagogy i studenty. Zároveň je třeba zdůraznit, že se za poslední léta podařilo posílit spolupráci mezi některými katedrami, což jistě nebylo snadné. Katedra režie a scenáristiky má například nově více společných cvičení a zdá se, že to funguje.

Co si má člověk mimo školu představit pod „nerovným přístupem ke katedrám“?

Třeba personální politiku. Vedení fakulty přiznává slovu vedoucích některých kateder větší váhu než jiných, což se promítlo například do kauzy neprodloužení smlouvy jednomu z pedagogů, Vítu Janečkovi, i když vedoucí katedry a v podstatě celá katedra dokumentu trvali na tom, že je nenahraditelný. Jiným příkladem je zmíněný CAS. Z něj odešla velká část pedagogů, většina z nich právě kvůli nesouhlasu s tím, jak vedení zachází s některými katedrami včetně této.

Rektor AMU se nakonec rozhodl děkana neodvolat. Spor se dostal až před správní soud, který teď rozhoduje, jestli tak měl, nebo neměl právo postupovat. Co si o tom myslíte?

Pro mě jsou podstatné dvě roviny. Jedna se týká fakulty a druhá následného kroku rektora. Protože jsem na škole v té době nepůsobila, je teď můj názor na důvody, kvůli nimž senát navrhoval odvolání děkana, irelevantní. Co je ale důležité, je respektování akademických svobod a samosprávy. Senát jednohlasně navrhl (osmi hlasy z osmi přítomných) odvolání děkana Holého. Ten měl možnost se obhájit a ke krokům senátu se vyjadřoval. Nemůžu se tak ztotožnit s následným krokem pana rektora, který se rozhodl nerespektovat fakultní samosprávu a děkana neodvolat. Tento postup přesahuje FAMU a AMU a dotýká se celého vysokého školství, jeho demokratických mechanismů a role samospráv. Závěr správního soudu bude celkem zásadní informací o tom, jak si třicet let od listopadu 1989 univerzitní samosprávy vlastně stojí.

FAMU si jako jedna z mála českých vysokých škol držela pověst kvalitní vzdělávací instituce i během sedmdesátých a osmdesátých let. Jak je na tom dnes po třiceti letech svobody?

Je pluralitní, ale zároveň někdy nedokáže tuhle vnitřní rozrůzněnost zvládat. Viz konflikty, které jsou nesrozumitelné zvenku a které vycházejí i z určité netolerance vůči tomu, že někdo myslí výrazně jinak nebo má ve vztahu k filmu a audiovizi odlišné priority.

V čem je FAMU lepší a v čem horší než filmové školy na Západě?

Unikátní věc je, že točíme na film v celém bakalářském studiu. Nevím o žádné jiné škole, které by to dělala v takovém rozsahu. Zároveň se na FAMU neplatí školné, ani si studenti neplatí filmy, které točí. Na valné většině zahraničních škol se platí za obojí. Na rozdíl od mnoha škol, třeba v anglosaském prostředí, které vychovávají první tři roky univerzální filmaře a ti si až poté vybírají specializaci, je navíc FAMU specializovaná od začátku a vychovává profesionály v jednom oboru. Slabinou školy je pak její jistá uzavřenost. Vůči okolnímu prostředí v Česku a vůči světové kinematografii. Podívejme se na příklad studijního programu Doc Nomads, v němž skupina studentů absolvuje studium v Budapešti, Bruselu a Lisabonu a filmy, které dělají, jsou famózní.

O tom, že se čeští filmaři i studenti málo rozhlížejí po světě, se mluví už nějakou dobu. Není výjimečný ani názor, že je FAMU v něčem provinční, že žije z podstaty, z pověsti slavné školy, která vyprodukovala československou novou vlnu, to už ale dávno neplatí. Je FAMU moderní?

Je. Živý kontakt se světovou kinematografií je však slabý, proto navrhuji takzvaný mentoringový program, kdy by se studenti mohli učit i od výrazných osobností světové kinematografie od režisérů po střihače. Pracovat s nimi přímo na place během natáčení nebo s nimi konzultovat své filmy. Někteří režiséři jako Carlos Reygadas, Bruno Dumont nebo Sergei Loznica už souhlasili během mé kandidatury, že se do programu zapojí.