Jak obstát před sebou a dějinami

Dvouhodinové představení končí a sálem holešovického Studia Hrdinů se nese nesnesitelný několikaminutový řev motorů. Stejný hluk policejního vrtulníku a túrování motorek z nedalekého plochodrážního stadionu měl 16. března 1977 na hřbitově Břevnovského kláštera znechutit pozůstalým a přátelům poslední rozloučení s filozofem Janem Patočkou, prvním mluvčím Charty 77, jehož srdce nevydrželo jedenáctihodinový výslech StB. Teď z reproduktorů dráždí nervy diváků novinky režiséra Miroslava Bambuška Kacířské eseje, která odkaz „pana profesora“ nejen připomíná, ale i aktualizuje.

Měsíc a půl po Patočkově pohřbu si Václav Havel ve vyšetřovací vazbě v Ruzyni poznamenal, že přes náhlou smrt tu s námi Patočka zůstává „dokonce jaksi daleko naléhavěji než mnozí, u kterých se smrt nemá čeho bát, a tudíž ani důvod na ně pospíchat“. Ani pro režiséra Bambuška není Patočka jen historickou figurou. Jeho rozbory „společnosti spoutané strachem“ a odsouzené ke lhostejnosti, nehybnosti i nevyhnutelnému konci v představení ožívají s takovou naléhavostí, jako by nešlo o popis normalizačního Československa, ale současnosti.

Sokrates z Prahy

Havel se s Patočkou osobně seznámil v roce 1960, kdy ho dramatik Ivan Vyskočil přivedl do Divadla Na zábradlí. Podle Havla hovořil rád, poutavě a s vnitřním zanícením, že ho s napětím poslouchali dokonce i herci, přičemž to nebyla „žádná katedrová…