Hory bez sněhu 

V propojeném světě už přestává být zvykem říkat, že cesta někde končí a nevede dál. V údolí horního toku Labe, v místech, kde se ještě dá největší česká řeka přeskákat po kamenech, to ale platí.

Voda v korytě je tady krásně čistá, ale působí trochu temně, jak se v ní odrážejí vysoké svahy okolních kopců porostlých smrkovými lesy. Směrem na sever, dál od civilizace, se údolí ještě víc zužuje, silnice se klikatí kolem osamělých horských bud, až se po několika kilometrech vyšplhá na hlavní horský hřeben, který se v zimě i pěšky překonává jen s obtížemi.

Jsme v Krkonoších, kousek za Špindlerovým Mlýnem, na konci jedné z kapes, jimiž se do nitra našich největších hor jede údolím z jihu. Není těžké si představit, že tyhle končiny mohly aspirovat na jedno z nejskrytějších míst Evropy, osud tomu ale nechtěl. Údolí je jako stvořené pro rekreaci, a proto se sem za ní jezdilo už před více než sto lety. Po válce se zdálo důležitější dobývat uran, několik let se tu tedy těžil, pak ale zase vyhrála touha po odpočinku. Nad uranem i klidem odlehlosti definitivně zvítězili turisté před zhruba padesáti lety, kdy se na okolních kopcích začaly dělat široké průseky lesa, kterým se dnes říká sjezdovky.

Dvanáct set metrů vysoký vrch Medvědín zjizvily dva průseky široké několik desítek metrů, mezi nimi pak ještě třetí na lanovku. U úpatí hory na březích Labe vznikla osada, která ze zapadlého místa v hloubi Krkonoš udělala jeden z areálů Špindlerova Mlýna, tedy největšího lyžařského centra v Česku.

Je krátce po čtvrté hodině odpoledne půlky letošního ledna, do údolí se tlačí soumrak, v prostoru zvaném Skiareál Medvědín je rušno. Od sjezdovek se trousí skupiny unavených lyžařů. Část z nich míří do některého ze zhruba desítky patrových nebo dvoupatrových hotelů, které v údolí vznikly. Některé jsou decentně obložené dřevem, jiné, starší, cihlové, nabarvené na oranžovo a vybavené v přízemí garážemi pro odstavení auta. Na pochvalu kritiků architektury to asi nebude, ale lyžaři mají takové zázemí rádi. Většina sem přijíždí autem a míst k parkování je málo.

Před řadou hotelů stojí akvacentrum s dlouhou skluzavkou zkroucenou ve vzduchu jako chapadlo chobotnice a s velkými prosklenými okny, jimiž je uvnitř vidět bazén, vířivky a vykachlíkovaný ostrůvek s umělými palmami nasvícenými modrým světlem. Uvnitř je možná stovka lidí, hlavně středoškoláci, kteří sem jezdí na lyžařské zájezdy, a rodiny s dětmi. Přímo z bazénu lze okny pozorovat okolní kopce a sjezdovky.

Celému údolí vévodí velká hala, odkud se nastupuje na lanovku. Na její stěně je velká reklama s nápisem: „Nemachruj, největší frajer je tady stejně Krakonoš.“ Tohle tvrzení se dá probrat v bezpočtu restauracích nebo kiosků s terasami, kde vyhrává hlasitá hudba. Zázemí doplňují obchody, půjčovny a opravny lyží nebo bary a vytváří dojem novodobého Klondiku, jehož obyvatelé se ovšem nepohupují na koních, ale při chůzi v toporných lyžařských botách. Neustále někdo odjíždí a přijíždí, na velkém parkovišti uprostřed údolí je rušno. Kdo nemá auto, míří k silnici, kde čeká řada taxíků. Lyžaři do nich nasedají a rozjíždějí se do hotelů nebo ještě do jiných lyžařských center, která jsou v populárním „Špindlu“ rozmístěná na všech jeho koncích.

Přejezdy nejsou snadné, ale důvody se najdou. Jak vysvětluje jeden z místních znalců, v Medvědíně se lépe jezdí na náročnější červené dráze; pozvolnější modrá se nezasněžuje a přírodní sníh na její pokrytí zatím nestačí. Ve středisku na jiném konci města je zase lepší modrá a nezasněžuje se nejnáročnější svah značený černou barvou. Pokud si tedy chtějí lyžaři vyzkoušet různě těžké sjezdy, nezbývá než přejíždět z jednoho areálu do druhého.

Zážitky, za nimiž sem přijeli kromě Čechů ve větším počtu nejčastěji Poláci, Němci a Dánové, trochu kazí jediná věc: ani v nejvyhlášenějším lyžařském středisku téměř není přírodní sníh. Na svazích je spíš jen poprašek nebo nanejvýš několik centimetrů. „Je tu výrazně méně lidí než vloni,“ říká jeden z prodavačů lyžařského vybavení. „Leden ale bývá vždycky slabší. Víc návštěvníků přijede v únoru, kdy začnou pololetní prázdniny.“

Do středisek, jako je Špindlerův Mlýn, se už ale nejezdí se zatajeným dechem, kde se cestou do hor objeví první sníh a kolik ho nakonec na sjezdovkách bude. O pocit jistoty se stará výdobytek s nepříliš poetickým názvem sněžné dělo, k němuž se teď v éře změny klimatu upínají i naděje provozovatelů krkonošských lyžařských areálů a naopak mírné obavy strážců zdejší unikátní přírody.