Nedá mi pokoj

Návod jsem nikdy nečetl. Jakmile si koupím nějaký zesilovač nebo klávesy, mám vnitřní puzení to hned rozmontovat. Pak je problém zjistit, odkud vypadly ty šroubky,“ popisuje Petr Válek ve své dílně v Loučné nad Desnou. Sám jí říká laboratoř a sedí v ní obklopen svými vynálezy. Někdy jsou jejich součástí právě zakoupené či nalezené nástroje, ale výsledek rozhodně nikdy není konvenční, stejně jako jeho přístup k tvorbě.  „Kvadrofonní“ gramofon s kotoučem od cirkulárky vydává bolestivý skřípot jako zubařská vrtačka. Opodál leží monstrózní flašinet s chrastícímí plechovkami od barvy jako chapadly, který by se neztratil ani ve filmu Jana Švankmajera.

Stejně jako jiní hudebníci řazení do kategorie tzv. noisu, i Válek se „vyžívá v rachotu“ a nachází katarzi v hluku, který jeho nástroje vyluzují. Ale není to jeho jediný cíl. Často na své výrobky ani sám nehraje – jen je rozpohybuje primitivním mechanismem a nechá objekty připomínající sochy, aby se kývaly, točily a dělaly rámus. Zásadní roli totiž v jeho nekončícím procesu tvorby hraje náhoda, až dětská zvědavost i chuť „hacknout“ svět – a objevit zvuky, jaké ještě nikdy nikdo neslyšel. Pájí si vlastní zvukové efekty, ale s obvody si hlavu neláme. Jedná intuitivně, často si jen nasliní prsty a s něčím hýbe: „Nemůžu se smířit s funkcí, kterou to má. Tuším obrovský potenciál, který tam je ukrytý,“ tvrdí čtyřiačtyřicetiletý hudebník, sochař, performer, malíř i youtuber.

Právě pravidelná internetová videa, na nichž kromě svých…