Mír a zvrat pod Kavkazem

Arménie a Ázerbájdžán podepsaly po šesti týdnech válčení v Náhorním Karabachu příměří. Ani na jedné straně to tak nevypadalo. Ázerbájdžánský diktátor Ilham Alijev – v reálu vítěz krátké války – se chlubil v televizi svým občanům, že Arméni „kapitulovali“, a to pod nátlakem jeho „ocelové pěsti“. Druhému podepsanému, arménskému premiérovi Nikolu Pašinjanovi, zase spoluobčané zdemolovali pracovnu, vtrhli navrch i do parlamentu a v zemi vypukly nepokoje. Podstatnější je, že v Náhorním Karabachu se už nestřílí, region je na cestě k nejistému míru a nejspíš také k úplně novému uspořádání.

Těžká volba

Při nedávných bojích zemřelo podle realistických odhadů pět tisíc lidí – vojáků i civilistů. Byla to zatím poslední epizoda v přetahování o enklávu (mezinárodně uznanou jako součást Ázerbájdžánu, ale spravovanou regionální arménskou administrativou a obydlenou Armény), kterou Arménie získala ve válce mezi oběma zeměmi v polovině devadesátých let. Příměří, jež zprostředkovalo Rusko s tureckou asistencí, znamená naopak zlom v ázerbájdžánský prospěch. Arménie musí odevzdat zhruba polovinu území Karabachu. Hlavní město enklávy, Stěpanakert, bude s arménským územím spojovat úzký pozemní koridor, hlídaný zhruba dvěma tisícovkami ruských vojáků. Jejich přítomnost, stejně jako méně početný turecký výsadek, je součástí dohody.

V praxi to znamená velký posun ve čtvrtstoletí zamrzlém konfliktu. Ázerbájdžán poprvé získává reálnou kontrolu nad velkou částí karabašského území. A…