Jak vás napadlo darovat někomu, koho nikdy nepotkáte, vlastní ledvinu?
Jednoho večera roku 2007 jsem doma něco psala a k tomu měla puštěnou televizi jako kulisu. Mluvil v ní tehdejší primář Kliniky nefrologie pražského IKEM Jiří Lácha a říkal, že Češi se bojí pomáhat i svým nejbližším v rodině. Pamatuju si, že zmínil nějaké číslo, kolik lidí je na čekací listině na transplantaci a že je pro ně každý den očistcem, protože jsou odkázáni na dialýzu. Posteskl si takovými diplomatickými výrazy nad nedostatkem odvahy. Tak jsem začala poslouchat a usoudila jsem, že bych mohla pomoci já. Druhý den jsem sedla do auta a zajela do IKEM. Vyjela jsem výtahem na nefrologii a první, koho jsem potkala, byl právě primář. Řekl mi: „Dobrý den, madam, čím vám mohu pomoci?“ A já jsem řekla: „Vy mně ničím, ale já můžu pomoci vám.“
Jak reagoval?
Vysvětlila jsem, že jsem ho viděla včera v televizi. Jsem zdravá, sportuji a ráda bych darovala ledvinu. Zeptal se mě, jestli už jsem s tím byla u psychiatra. Odpověděla jsem, že byla, ale s něčím jiným. Každopádně se ukázalo, že neexistuje žádný precedens pro situaci, kdy někdo přijde z ulice a nabízí orgán někomu neznámému mimo svůj příbuzenský okruh. Byla jsem v Česku první, takže se nejdřív asi rok zkoumalo moje duševní zdraví.
Čeho se lékaři obávali?
Potřebovali se ujistit, jestli jsem při smyslech a nemám třeba chorobnou touhu po slávě.…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
