Koronavirus a zpropadená média

Velké a kontroverzní události, jako je třeba uprchlická krize či pandemie koronaviru, jsou výzvou i pro média. Ačkoli se tvrdí, že dramatické události médiím prospívají, není to tak úplně pravda. Efekt závisí třeba i na tom, jestli jsou ona média placená, či zdarma. Je totiž vyzkoušené, že pokud se lidé s médii v pohledu na aktuální dramata názorově rozcházejí, chtějí ta placená trestat rušením předplatného. Je to ostatně z pohledu mnohých logické, proč platit za něco, s čím nesouhlasím.

Podobných vln jsem zažil už několik, ale řekl bych, že tato koronavirová je v mnoha ohledech nejsložitější. Není tu totiž nějaká jedna ucelená skupina obyvatel, která by pandemii považovala za banální a druhá za vážný problém. Prochází to napříč všemi sociálními třídami, městy, vesnicemi atd.

Přístup Respektu je od konce loňského roku takový, že bereme koronavirus vážně. Náš vědecký kolega Martin Uhlíř nám vysvětlil rizika, v čem se liší od chřipky, proč je třeba se připravit na větší počet nakažených atd.

V lednu tak i na stránkách Respektu popsal, co bude na jaře, a v květnu, kdy si většina myslela, že je konec, napsal: „Riziko druhé vlny pandemie se zdá být značné a stát by se na ni měl pečlivě připravovat.“ Vládě, slibující v září otevírání škol, doporučoval: „Nebylo by však rozumné promýšlet alternativy pro případ, že by se situace nevyvíjela dobře?“ A citoval harvadského epidemiologa, který konstatoval: „Na podzim bude těžší koronavirus udržet na uzdě a všichni už budeme strašně unavení z udržování vzájemných odstupů a dalších podobných strategií.“ To vše psal kolega Uhlíř v květnu.

Když jsme upozorňovali, že při kumulaci případů se mohou některé nemocnice dostat pod tlak, byli jsme zavaleni reakcemi, že se tak nestane. Teď se to děje, ale nevede to k prozření. Argumentace jen přeskočila k tomu, že umírá málo lidí. Případně že umírají lidé, kteří by stejně umřeli. Což je dramaticky zjednodušující.

Z druhé strany nám ale někteří vyčítají, že neburcujeme víc. Ani to však není snadné, protože média mají popisovat realitu, a jestli se někomu zdá ona realita málo dramatická, není cesta ji nějak přibarvovat. V podobně vypjatých chvílích platí, že stačí jedna chyba a všechna fakta jsou zapomenuta. Budoucnost neznáme, existují „jen“ její možné scénáře a hledání způsobů, jak se těm nejrizikovějším vyhnout.

Chodí mi řada dopisů: Už nebudeme číst Respekt, protože podporujete roušky. Mimochodem, nejčastější e-mail zní: Teď jsem si vás chtěl předplatit, ale s vaším přístupem ke koroně to nejde. Je to nepříjemná situace, netěší mě to (byť se často ukáže, že Respekt nikdy nečetli), ale média nelze dělat podle veřejného mínění.

Prostě Česko má problém, a čím více lidí ho akceptuje jako vážný, tím méně radikální omezení budou muset být. Nejde ani tak o nás, jednotlivce, jako o nemocnice a jejich nejzranitelnější pacienty.

Vážené čtenářky, vážení čtenáři, inspirativní čtení vám přeje

Erik Tabery

šéfredaktor