Dopisy

Učit méně a veseleji

Respekt 27–28/2020
Pravidelně čtu Respekt a jen jednoho tématu se vždy trochu bojím – vzdělávání. Je zřejmé, že Respekt dlouhodobě zastává, řekněme, „eduinský“ narativ toho, jak by vzdělávání mělo vypadat, a já mám už příliš praxe s různými žáky, než abych dokázal jasně říct, že to je ta jediná správná cesta.

Velmi ošklivě na mě zapůsobil argumentační faul na konci uvedeného komentáře. Téměř bez vazby na předchozí text zde autor podsouvá čtenářům myšlenku, že přírodních věd se učí mnoho, a pokud je nahradíme humanitními, ubude zbytečného biflování.

Jednak jsou to dva nezávislé fakty, ale protože vychýlení kyvadla humanitní vs. přírodovědné (mimochodem, matematika nepatří k jednomu ani ke druhému) je námětem věčných a asi nerozhodnutelných debat, všiml bych si rád jen druhého, podle mě manipulativního sdělení.

Má vlastní studentská zkušenost i pocity řady mých žáků jsou takové, že hranice mezi „biflovacími“ a „nebiflovacími“ předměty vede úplně jinudy. Matematiku se nabiflovat (pokud to tedy znamená vysedět a namemorovat) nemůžete, stejně jako anglickou konverzaci, programování či z velké části fyziku. Chemii do jisté míry nabiflovat lze. Přírodopis, dějepis, zeměpis, historie literatury či středoškolská psychologie a filozofie jsou naproti tomu typické „biflovací“ předměty.

Můžeme ještě dodat, že to, čím se první skupina liší, a proto je u některých žáků tak neoblíbená, je právě fakt, že se nabiflovat nedá, protože namísto povrchních znalostí je žádána praxe a zkušenost. Z tohoto hlediska jsou podobné, řekněme, jízdě na bruslích: potřebují cvik a cvik žádá čas. Někomu pomáhá talent, jinému ne, ale bez cviku to nejde a nestačí si jen zapamatovat a odříkat techniku: jak se rozjet, zatočit či zastavit, ono se to musí i umět udělat. Ale opět – dělicí čára nevede mezi přírodovědnými a humanitními předměty, místo toho závisí na tom, zda předmět a jeho pojetí vyžaduje hlubší pochopení (a cvik), nebo stačí jen namemorované znalosti. Ty nabiflovat – a zapomenout – lze celkem snadno.

Jan Koupil, DELTA – Střední škola informatiky a ekonomie, Pardubice

O zlé knize o Kunderovi

Respekt 29/2020

Děkuji za článek Erika Taberyho. Otevírá témata, nad kterými se málo diskutuje. Zaprvé, naše nezpracované národní trauma z kolektivního selhání za komunismu. Osobně považuji faktický popis životní dráhy pana Kundery za velmi léčivý právě oním otevřeným pojmenováním, co všechno byli ambiciózní lidé ochotní udělat. Zda je to jejich „vina“, či „vina systému“, to jednou patrně rozhodne jiný než lidský soud.

Zadruhé, otázku integrity. Domnívám se, že osobnost autora a jeho dílo k sobě nedílně patří – nemůžeme se oddělit, i když jsme často vnitřně rozporuplní. Jak říká feministická hermeneutika, dílo je vždy subjektivní. Odráží tedy i osobnost a charakter svého tvůrce. V mládí jsem milovala knihy Liona Feuchtwangera. Pak jsem se dozvěděla, že jako nadšený levicový intelektuál schvaloval Stalinovy procesy v SSSR. Budiž, ale od té chvíle jsem ho nemohla číst. Proč? Ztratila jsem důvěru, že ušlechtilé myšlenky jeho knih jsou myšleny vážně – že je on sám žije.

Podle mého názoru jsme v současné transformační době tlačeni k životu v integritě – nebo je okamžitě zjevné, kdy v integritě myšlenek, slov a činů nejsme. Nic se neskryje.

Terezie Dubinová

OPRAVA

U popisku autorky Dopisu z Niamey Soni Jarošové jsme v minulém čísle uvedli, že stále pracuje pro německou neziskovou organizaci v Nigeru. Její působení kvůli koronavirové hrozbě však v zemi již před několika měsíci skončilo.