Po úmrtí posledního bosse KSČ Miloše Jakeše (97) minulý týden zveřejnila zdejší komunistická strana, teď známá pod zkratkou KSČM, oznámení s nadpisem „Miloši, děkujeme!“ a k tomu sérii fotek: Miloš Jakeš a Václav Havel (každý zvlášť) v roce 1989, Jakeš a Havel v roce 2010 a Jakeš s úsměvem usazený na lavičce Václava Havla v roce 2020. „Snad už sedíš v lepším světě bez hladu, bídy a rozdílů,“ je připsáno u fotografií.
Pokud Jakeš skončí ve světě bez rozdílů, možná nebude rád, jejich vytváření a konzervaci přece zasvětil celý svůj život. Jeho strana si dávala velmi záležet, aby rozdíly odhalila už u dětí, o čemž svědčil každý školní kádrový dotazník. U dospělých pak rozdíly (především v názorech) honorovala roky v kriminále.
To, kde Jakeš skončil, teď ale není podstatné. Za pozornost stojí spíš drzost, k jejíž demonstraci komunisté Jakešovu smrt využili. Pokud krátce shrneme jejich „úspěchy“: napřed okradli celou společnost o majetek a pozavírali či rovnou pozabíjeli všechny, kteří se s nimi odvážili nesouhlasit. Dětem okradených, zavřených a zabitých vzali možnost rozvíjet své sny a talent. Když se veřejnost přestala bát a začalo se schylovat ke konci neomezené vlády komunistické strany, zosnovali komunisté to, co bylo vždy považováno za nejhorší úděl jakékoli země – pozvali si na svou podporu cizí vojska a vládli svým spoluobčanům pod krytím tanků okupanta. Tomuto aktu zrady nařídili říkat bratrská pomoc a každého, kdo tomu tak říkat…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
