Chamsiya, část 2.: Škola – základ života?

Chamsiya, tak se jmenuje moje „asi tak dvacetiletá“ sousedka. Přesné datum svého narození nezná většina chudých Nigeřanů, zvláště pak těch narozených jako ona ve venkovských oblastech. Do matrik se navíc donedávna děti často zapisovaly až v předškolním věku – tedy až když se ho dožily – a pro zjednodušení se systematicky jako datum narození udával 1. leden. (Na fotbalovém mistrovství juniorů v Indii před třemi lety kvůli tomu hrozila nigerskému týmu diskvalifikace, neboť skoro celý mančaft měl stejné datum narození.)

Chamsiya odešla ze školy v sedmnácti letech, uprostřed prvního ročníku střední školy. „Doma bylo moc práce, už jsem na školu neměla čas,“ vysvětlila mi. Z naší perspektivy zpackaný osud. V Nigeru se ale řadí ke zlomku populace, která vůbec dokončí základní devítiletou docházku (pouhých 15 procent dívek a asi 20 procent chlapců). Navštěvovat lyceum je luxusní nadstandard, který si mohou dovolit jen bohatí. Kromě toho je Chamsiya svobodná, což je další rarita v zemi, kde tři ze čtyř děvčat jejich rodiny provdají před dosažením osmnácti let, a každou třetí z nich dokonce ještě před patnáctými narozeninami, tedy legálním věkem pro uzavírání sňatků. Lze tak říci, že navzdory nuzným poměrům, ze kterých pochází, má Chamsiya svůj osud ještě relativně pevně ve svých rukou.

Její přání stát se zdravotní sestrou jsem od začátku nadšeně podporovala a slíbila pomoc s přípravou na přijímací zkoušky na střední zdravotnickou školu.

Možná nikde není vliv bývalých…