Už dlouho jsem si chtěla vyzkoušet, jaké to je, žít na odlehlém tropickém ostrově. Je 6.00, začíná den číslo 80 a já bych si měla dávat pozor na to, co si přeji. Vyrážím na svou ranní procházku po jedné z nejkrásnějších pláží na světě. Pobyt na Nacpan Beach, na filipínském ostrově Palawan, jsem si díky pandemii a přísné celoostrovní karanténě prodloužila už o 73 dní.
Cestou z terasy se ke mně přidává pět pouličních psů, vyhýbám se několika zakotveným rybářským lodím a před sebou máme pět kilometrů dlouhé písčité pláže. Z jedné strany palmová, kokosová plantáž s pár vyčuhujícími domky místních rybářů a z druhé strany to nejtyrkysovější moře, jaké jsem kdy viděla. Cestou pozdravím pár dětí hrajících si ve vodě a jejich maminky peroucí prádlo v lavorech opodál.
Jako každé ráno se zastavím na místě, kde je mobilní signál z celé pláže nejlepší. To jsme s partou spolu ztroskotaných kamarádů pojmenovali Místo. Mobilní data jsou naším jediným zdrojem internetu. Stojím tedy po kolena ve vodě, chytám signál, rychle odpovídám na e-maily a pročítám novinky ohledně koronaviru.
Sluníčko už začíná pěkně pálit a okolo mě procházejí dvě krávy hledající stín, stejně jako každé ráno. Jdu ještě kousek a pak už odhazuji kraťasy i telefon do písku a skáču do vln. V 9.00 už je oficiálně moc horko na to být venku a já se osvěžená vracím zpátky „domů“. Je čas na snídani. Na terase už se schází zbytek naší osmičlenné, německo-argentinsko-kanadsko-filipínské rodinky. Někteří se ještě narychlo vydávají na Místo. Úžehu se nebojí.
Po snídani se většina z nás zapojuje do aktivit spadajících do kategorie nicnedělání. Ze začátku to znamenalo čtení knih, samostudium a cvičení, ale zhruba po šedesáti dnech se to přehouplo v tříhodinové šlofíky a koukání na filmy. Hlavní činností dne je výlet do vesnice na nákup. Kilo manga, kilo rýže, kokosová smetana, mrkev, dýně, kari koření, kuře a je to. Trvalo to celkem patnáct minut, vracím se a zase skáču do moře, protože vlhkost se blíží ke 100 procentům a teplota vzduchu ke 32 stupňům.
Režim už trochu povolil a máme od vojenské policie dovoleno si na skútrech dojet do města a vyřídit nezbytné záležitosti. Odpoledne tedy vyrážím na 45minutovou jízdu – na výlet do města, hlavně proto, abych koupila kafe a znovu chytila signál. Brzdím, protože bez blikání odbočuje skútr přede mnou. Brzdím, protože mi do cesty vběhl pes. Brzdím a zastavuji, abych ze silnice odnesla suchozemskou želvu. Jinak si ale jízdu moc užívám, opaluji se i bez ležení na pláži a ani mi u toho není s větrem ve vlasech vedro. Stmívá se docela brzy a už v 18 hodin stíhám jen posledních pár minut západu slunce. Každý den je to naprosto dechberoucí zážitek, který bych si nenechala ujít. Je na čase otevřít víno a rozdělat na pláži gril. Znovu se všichni scházíme na terase a probíráme náš den, který vypadal stejně jako každý jiný.
Je 23.30 a zvoní telefon. „Zítra v šest hodin ráno odplouvá z přístavu trajekt, máte na něm místo a za dva dny budete v Manile, cesta do přístavu trvá šest hodin a za třicet minut musíte sedět v autobuse.“ Telefonát, na který jsme čekali už dva týdny, nás všechny nevěřícně zvednul ze židlí. Náš poslední den na Nacpan Beach nakonec trval asi tři dny. Možná čtyři, ovšem než jsem se nadála, vystupovala jsem z letadla ve Frankfurtu a přemýšlela, jestli se mi ty poslední tři měsíce jen nezdály…
Autorka pracuje v marketingu.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
