Kázání bezbožné opice

Pokud dneska vyhrajete, neberte to jako platformu k politickým projevům. Nejste v pozici, abyste mohli o čemkoli poučovat. O skutečném světě nevíte nic. Takže přijďte na pódium, vezměte si svoji malou trofej, poděkujte agentovi a Bohu a jděte do pr*ele,“ přivítal britský komik Ricky Gervais minulý týden hollywoodskou honoraci na předávání Zlatých glóbů. Jeho úvodní monolog se stal na moment globální kulturní událostí. Americká i česká média řešila, koho a jak Gervais (zase) urazil – Zlaté glóby uváděl v podobném duchu popáté.

Mezitím jeho Twitter, kde sám sebe označuje za „bezbožnou opici“, zaplavily nadšené komentáře. „Nevím, kdo vyhrál, ale Ricky bodoval,“ shrnul pocity jeden z fanoušků. Nejde přitom jen o to, že „lidový hrdina“ Gervais to nandal privilegovaným, mezi něž – své roli drzého outsidera navzdory – patří. Z jednoho večera pro úzkou komunitu amerického zábavního průmyslu je možné odvodit i něco obecnějšího o tom, proč se v uplynulé dekádě stal „chlápek z Readingu, kterému je všechno fuk“ jednou z nejpopulárnějších tváří světové komedie.

Co to je za lidi?

Rok 2004. Kamera spočine na tváři hollywoodského veterána Clinta Eastwooda. Z jeho rtů jde zcela zřetelně odečíst udivenou otázku: „Co to je za lidi?“ Patří týmu sitkomu Kancl, včetně jeho spoluautora a představitele hlavní role Rickyho Gervaise, který právě přebírá na pódiu Zlatý glóbus za nejlepší komediální seriál. „Nejsem z těchhle krajů,“ poznamenal tehdy Gervais. Kancl v té době představoval fenomén. Seriál z nudné firemní kanceláře, které vládne manažer David Brent s uměleckými ambicemi tyranizující své podřízené, vznikl ještě před nástupem Netflixu a boomem quality TV. Spojoval v sobě populární formát sitkomu s dokumentaristickou kamerou a parodií na reality TV a „doku-soap“ opery. Přinesl na scénu bezútěšnou ironii, cynismus a trapno, při kterém se divák často styděl za postavy. Hlavně za Brenta, který chtěl být cool, ale byl – jako spousta šéfů – zoufale pravý opak.

První šestidílná série neměla nijak závratnou sledovanost. Publikum přitáhla až šeptanda a milionové prodeje DVD. Druhou řadu sledovalo šest milionů diváků. Popularita v Británii vedla k tomu, že pořad nasadila i BBC America – a poté se licence prodala do šedesáti zemí, takže existuje Kancl indický, stejně jako český. Americký remake v produkci stanice NBC – která, mimochodem, vysílá i Zlaté glóby, a Gervaisovo hostování je tak dobře promyšlená volba – se rozrostl do tří stovek epizod. Na devět let se stal nejpopulárnějším sitkomem. Gervaise to vše katapultovalo k hvězdné slávě a udělalo z něj jednu z nejbohatších osobností zábavního průmyslu. Opakované reprízování i dostupnost na Netflixu garantují, že štědré tantiémy jen tak hned téct nepřestanou. Kancl je překvapivě populární mezí generací Z. Za fanatického fanouška se prohlásila třeba jedna z největších popových hvězd současnosti, sedmnáctiletá zpěvačka Billie Eilish, která sampl ze seriálu zakomponovala do písně My Strange Addiction.

Poznámka, že Gervais „není z těchto krajů“, tedy už dávno neplatí. Stačí srovnat lehce nervózní verzi Gervais 2004, kdy byl – nejen pro Eastwooda – neznámou tváří, se suverénní verzí 2020, kdy většina stejných hvězd v tom samém sále čekala na svou porci vulgarit a nekorektnosti. Stal se součástí amerického zábavního průmyslu. Pendluje mezi New Yorkem a luxusním londýnským domem. Je pravidelným hostem v nejsledovanějších talk show od Davida Lettermana po Jimmyho Kimmela. Se streamovací službou Netflix podepsal smlouvu na čtyřicet milionů dolarů na dva stand-upy a ten nazvaný Humanity patřil předloni k nejsledovanějším pořadům.