Pandemie každý rok

Miliony zavřených kancelářských budov, restaurací, obchodů, provozoven. Nebe bez letadel, silnice bez aut. Koronavirus v březnu a dubnu přivedl civilizaci na jednotku intenzivní péče – a výsledkem byl i bezprecedentní propad spotřeby energie a emisí skleníkových plynů. Británie déle než dva měsíce nevyráběla elektřinu z uhlí, což se v posledních více než sto letech ještě nikdy nestalo. Spotřeba energie z obnovitelných zdrojů naopak jako jediná zaznamenala růst. Jakkoli pandemie byla a je katastrofou, z hlediska snah o omezení emisí jsme prožili pozoruhodné období.

Při podrobnějším zkoumání se však i tenhle příznivý pohled na „klimatický“ aspekt covidové krize poněkud rozostřuje. Ukazuje se spíš, jak obrovský problém se lidstvo snaží řešit. „Nejvýraznější poučení je, že spotřeba energie pronikla mnohem hlouběji do kořenů globální společnosti a každodenního života, než si běžně uvědomujeme,“ píše na svém blogu energetický expert Washingtonské univerzity Scott Montgomery. Řečeno čistě teoreticky: abychom odvrátili klimatickou krizi podstatně horší než současná pandemie, musel by virus po léta hlodat v nejhlubších základech civilizace. Takovou cestu si pochopitelně nikdo nepřeje. Přesto může koronavirus napomoci k proměně klimatické politiky – pokud při obnově ekonomiky dostanou přednost ekologické technologie.

V kómatu, nebo mírném útlumu?

Ilustrativní je začátek dubna letošního roku, kdy se většina světa na první pohled téměř zastavila. Podle studie zveřejněné v časopise Nature Climate Change tehdy emise oxidu uhličitého klesly o 17 procent oproti průměrné hodnotě roku 2019, až k úrovni z roku 2006. Jde o výrazný propad, ale zároveň to znamená, že více než 80 procent emisí i tak zůstalo nedotčeno. Umrtvení civilizace bylo tedy do značné míry jen zdánlivé.

Studie ukazuje, že k největším propadům došlo v dopravě (viz grafy). Nicméně také zde měly výpadky své hranice. Zatímco vlaky s cestujícími, autobusy a osobní auta často nevyjely a letadla zůstala na zemi, lodě dál brázdily oceány, kamiony křižovaly silnice a nákladní vagony duněly na železnicích. „Většina těžkého průmyslu, který spotřebovává největší množství energie, běžela dál. Ropné rafinerie, výroba cementu, oceli, nic z toho se nezastavilo,“ vypočítává Peter Wooders, expert na energetiku z ženevské pobočky nezávislého think tanku Mezinárodní ústav pro udržitelný rozvoj (IISD).

Podle Mezinárodní energetické agentury (IEA) zůstalo i v zemích s nejpřísnějšími karanténními opatřeními nedotčeno 80 procent spotřeby elektřiny a ve státech s volnějším režimem byl pokles spotřeby ještě nižší. Lidé sice zůstali doma, ale pořád se neobešli bez topení, světla, klimatizace, proudu pro pohon počítačů či televizí, které sledovali víc než jindy.

Pokud nepřijde žádná další katastrofální vlna nákazy a věci se budou postupně vracet k normálu, může se letošní celosvětová spotřeba energie propadnout o šest procent a emise oxidu uhličitého klesnou oproti loňsku o osm procent. I to je naprosto výjimečný, bezprecedentní pokles. Jak uvádí vlivný článek několika známých ekonomů včetně Nicholase Sterna a Josepha Stiglitze zveřejněný počátkem května, ani druhá světová válka tak rychlý propad nepřinesla. Kdybychom chtěli hledat analogii, museli bychom jít nejspíš až někam do roku 1918, kdy udeřila španělská chřipka. Jenže z pohledu celosvětových snah o omezení skleníkových plynů jsou čísla z letošního jara pořád skličující.

Mnoho oblastí života se zastavilo, vypukla obrovská hospodářská krize – a výsledkem bude letos zřejmě zhruba osmiprocentní pokles emisí. Jenže z hlediska plnění cílů pařížské klimatické dohody, podle níž by globální teplota pokud možno neměla vzrůst o více než 1,5 stupně Celsia, je potřeba zajistit osmiprocentní pokles každý rok, vždy oproti roku předchozímu a s touto rychlostí přinejmenším po následujících deset let. Jinými slovy, pokud bychom to „nechali“ pouze na virech a jiných nákazách, nestačila by ani jedna pandemie ročně podobná té současné – každá další vlna nákazy by musela být horší než ta předchozí. „Krize ukázala, jak obrovský je rozsah změn, které potřebujeme k tomu, abychom dosáhli víc než jen malého důlku na stále rostoucí emisní křivce,“ shrnuje Wooders.