Mistr Jan a Marie

Je tohle Česko, to proslulé teritorium ateistů? Ta země, která posunula náboženství na periferii celospolečenského zájmu tak dávno, že si to už málokdo pamatuje?

V zemi, kde je prý nemožné cokoli postavit, si jeden tvrdohlavý sochař zázračně rychle a zázračně snadno vymohl, že uprostřed nejsledovanějšího náměstí postaví kamenný sloup, který tam kdysi stál. Někomu udělal radost, někoho naštval a v dalších vzbudil údiv, proč se – proboha – nepostupovalo podle světských pravidel, tedy cestou soutěže, na jejímž konci mohl být nikoli relikt baroka, ale něco – řekněme – víc umělecky současného?

Spory kolem vztyčení repliky mariánského sloupu na Staroměstském náměstí (odehrálo se minulý týden) vedou snadno našince k pocitu, že vlastní zemi nepoznává. Z nábožensky lhostejného prostředí, kde se vyznání s lehkým srdcem opouštělo nebo drželo skryté v soukromí, se stalo slovním a úředním bojištěm katolíků a evangelíků o návrat symbolu, ale čeho vlastně? Netolerance, jak říkají jedni, nebo ochrany města světicí, jak naznačují druzí?

Historie toho sporu není nezajímavá. Po vydání Rudolfova majestátu v roce 1609 se české země staly výjimečným prostorem náboženské tolerance. To ovšem trvalo pouze jedenáct let do bitvy na Bílé hoře, po které nastoupila tvrdá rekatolizace. Protestanti se načas stali pronásledovanou skupinou a pak občany druhé kategorie. Křivdy a vzdor nashromážděné ještě z…