Krátce po mluvčím Charty 77 Ladislavu Hejdánkovi zemřela minulý týden další z mluvčích Zdena Tominová. Chtě nechtě se tak dostáváme do nemilé, ale neodvratitelné situace: z generace lidí, kteří asistovali u vzniku Charty nebo tento klíčový prostor úniku z normalizačního ponížení drželi jako mluvčí nad vodou v letech nejhorší represe (tedy někdy do roku 1983), žije už jen několik málo osob: Pavel Kohout, Petr Uhl, Anna Šabatová, Dana Němcová, Marta Kubišová, Václav Malý, Miloš Rejchrt. Láteřit nad neúprosným během času ale nedává smysl, spíš je namístě otázka, co tenhle moment znamená.
Nemělo by být sporu, že Charta dosáhla po revoluci svého cíle, svědčí o tom i seznam známých signatářů ve vedení státu po roce 1989. Samotná iniciativa však po revoluci ztratila smysl a snahy o její vzkříšení jako jakési morální autority nemohly být úspěšné. Svobodná společnost má vlastní nástroje a novou energii, jak zajistit vynucování slušných pravidel, o jejichž prosazení se Charta jako platforma nebojácných a kriticky smýšlejících občanů snažila.
Ve vztahu k Chartě je podstatné, jak se k její existenci staví dnešní společnost. Tady je třeba říct, že signatáři mohou být spokojeni. Jejich sen o svobodě se splnil a získali uznání, na jaké jejich předchůdci, váleční veteráni, bojovníci z padesátých let nebo dávní disidenti, jako třeba Karel Havlíček, za života nedosáhli.
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
