Výzva Lesů ČR studentům a mladým lidem, aby sázeli stromky a pomáhali po kůrovcové kalamitě, byla lákavá a přišla ve vhodnou chvíli. Když jsem se na ni rozhodla reagovat, odpověď přišla okamžitě, byť nebyla úplně příznivá. Téměř všechny lesní správy jsou obsazeny. Zájem o brigádu, která měla v době koronavirové krize vytáhnout lidi uvězněné v obýváku do lesa za prací, byl enormní, pro samotné Lesy ČR až nečekaně.
Lesní správa Loučná nad Desnou v Hrubém Jeseníku byla jedna z mála ještě otevřená přílivu houževnatých pracovníků. „Nedělejte si ale velké naděje, u nás je kůrovec relativně podchycený a na sázení stromků máme své lidi, naštěstí pro nás. Bohužel pro vás zbývá hlavně práce s čištěním lesních cest, odklízení odpadků a klestí. Jdete do toho?“
Na nástup jsme první den přišli čtyři. Následovalo malé školení nad mapou revírů a rozdělení do dvojic. Práce v párech nebyla jenom reakcí na nařízení vlády, ale hlavně z důvodu vzájemné pomoci při práci a mentálnímu povzbuzení. Pilky, rukavice, motyky, pytle, repelenty, povolení k vjezdu do lesa a klíč od všech závor – takový je obsah kápezetky lesního brigádníka a my jsme připraveni vyjet na obhlídku našeho revíru číslo 7 v přírodní rezervaci Rašeliniště Skřítek a vyznačit si cesty, které je nutné vysmýčit.
Ať už je to kvůli globálnímu oteplování nebo čistšímu ovzduší v důsledku zastavení produkce, počasí je nádherné. Slunce povzbuzuje stromy, které nám zelenají před očima, a teplý vzduch zase odhazuje silné mikiny a čepice. Místo jógamatky, legín a indických meditačních tónů máme lesní cestu, šusťáky a šumění v korunách stromů. Účet za lekce protažení nahradí výplatní páska s platem, který se vyrovná hodinové mzdě v mnoha kulturních institucích v Praze. I přesto, že se jedná „jenom“ o úklid lesních cest, výhody nejsou k zahození.
Po prvních pár hodinách, kdy vedle velkých spadaných větví sbíráme s upřímnou radostí i každý drobný klacek, naše usměvavé koutky pomalu vadnou. Přichází sbírání odpadků podél rušné turistické cesty kolem motorestu Skřítek. Brázdy, které jsou zároveň hranicí stejnojmenné přírodní rezervace, se spíše než druhému nejdůležitějšímu chráněnému území podobají plným regálům Tesca. Pomyslný nákupní košík obsahuje vše od plastových obalů šunek, lahví od piva, konzerv až po oblečení, boty, a dokonce umělé květiny – poměrně současné uchopení rčení „nosit dříví do lesa“.
Naše skóre čítá šest pytlů na jeden kilometr zdánlivě ryzí jesenické krajiny. Naštěstí je uspokojení z dobře odvedené a smysluplné práce stále větší než hora odpadu.
Ve druhé třetině se už ale vracíme na „domácí“ půdu panenských lesních cest, jejichž jediným znečištěním jsou spadané větve, balvany nebo ztrouchnivělý posed. Není to jednoduchá práce, svaly se zapotí, sem tam spadne za triko nějaký ten bodlák nebo záda pocítí ránu větve, která udělala nečekaný výkop ze skrýše z listí. Několik hodin tvrdé dřiny ale nenásleduje už takové zadostiučinění jako u plastových odpadků. Klacky splývají v moři dalších klacků, čerstvý vítr zavál nové listí do ještě před chvílí prázdných stružnic a na ty odnošené balvany člověk už téměř zapomněl. Pan revírník nás ale chválí. „Když kolem toho jezdíte každý den, měsíce, někdy i roky, tak najednou vidíte tu obrovskou změnu.“ Pro Lesy ČR pracuje už deset let, ale jeho pozitivní naladění a entuziasmus pro práci se dřevem, sluncem a horským vzduchem nejsou o nic menší. Miluje příběhy a legendy míst ve svém revíru a se zapálením nám je vypráví. Zaposloucháme se, když… „a pak je třeba ještě uklidit celou stezku až nahoru ke Ztraceným kamenům. Do zítra, jo?“
Autorka je umělecká publicistka.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
