Není čas na sobectví

Je neděle ráno. Včera po setmění začaly největší svátky v roce. Že by Vánoce? Ne, pro křesťany to jsou Velikonoce. Je to jeden z mála dnů, kdy by měli katolíci navštívit mši svatou a také si zajít ke zpovědi.

Nyní je vše jinak. Prázdné kostely, které alespoň tady na jižní Moravě v těchto dnech normálně praskají ve švech. Pečlivě připravená liturgie, kdy se žehná oheň, prochází se pomocí sedmi čtení historií židovského národa, starobylé zpěvy a potom vítězné aleluja. Nic z toho dnes nezažijeme. Můžeme si akorát pustit televizi nebo internet, kam mnoho farností začalo streamovat bohoslužby, a to i každý den. Zvyšuje se také sledovanost křesťanských médií, zvláště rádia Proglas a TV Noe. Jenže vše je bezkontaktní. Pro běžného člověka asi nepochopitelné, ale chybí nám farní rodina. A samozřejmě přijímání, svatby, křty… Nic z toho se neděje.

Velká noc. Připadá nám to, jako bychom v čase pandemie prožívali Velký pátek a Bílou sobotu. V tyto dny se totiž neslouží mše svaté a věřící prožívají velké ticho. Zbývá nám tak čas na osobní modlitbu, četbu Bible a uvažování nad tím, co nám může krize přinést.

V deset hodin začíná slavnostní bohoslužba z našeho kostela. Pouštíme internet, objevuje se náš důvěrně známý otec Petr, je tam s ním kameraman, varhaník a zpěvák. Rozestupy asi deset metrů. Ale vlastně jsme tam všichni. Na lavicích jsou vylepeny obrázky rodin, jednotlivců, seniorů, které jsme otci Petrovi poslali. Je nás tam něco přes čtyři stovky. Inspirace z Itálie. Kněz…