Kultura

DESKA TÝDNE

Nikdo jiný na zdejší scéně v předchozí dekádě nezachytil zkušenost mladé ženy tak různorodě, plasticky a se všemi rozpory jako Katarzia. Její nové album Celibát tento talent potvrzuje. „Nehanbím sa byť silná. Nehanbím sa byť slabá, taká som. Nehanbím sa nahlas smiať. Nehanbím sa plakať,“ zpívá hned v úvodním singlu Samota mi nevadí a posluchač jí to může věřit, a dokonce ji i za slovo vzít, protože s každou z těch emocí se během poslechu desky setká.

Katarzia umí rozplakat i rozesmát, vyprávět story s pointou nebo jen přinést metaforický výjev, nabízí porozchodové bilance i píseň o sexuální toleranci, kde zpívá, že „za premiérku voli drag queen“. Pokud byl její debut Generácia Y (2012) Katarzia s kytarou, Agnostika (2016) zase Katarzia s kapelou a Antigona (2018) Katarzia s elektronikou, pak novinka Celibát na jedné ploše shrnuje všechny uvedené polohy autorky, která je podle rozpoložení schopná vystupovat v literární kavárně i na festivalu klubové elektroniky.

Podobně elegantně jako zvuk dokáže střídat vypravěčskou perspektivu, měnit emoce a obkroužit jimi jedno opakující se téma. Zlomené srdce tak jednou podává sebeironicky (Tristan a Izolda), podruhé v naprosté vážnosti (Zostalo mi po tebe prázdno). Píseň Posledný tanec zase přináší výjev tančícího muže coby pouhého atraktivního objektu, jímž je možné se pokochat.

Katarzia si hraje se všemi aspekty moderního ženství a…