Jak zvládnout emoce

Určitě jste jich v posledních týdnech zažili hodně. Úzkost při sledování stoupající křivky nakažených. Strach z toho, jak se svět změní a z čeho zaplatíte hypotéku. Smutek, že nemůžete vyrazit na pivo s kamarády, vztek na děti, které pořád nemohou pochopit malou násobilku, i když ji tak bravurně vysvětlujete. Pocity viny, že nemáte čas šít roušky pro celou čtvrť. Anebo třeba nečekanou radost z toho, že se svět konečně na chvíli zastavil.

Dnešní doba je na emoce bohatá a psychologové z krizových linek hlásí, že přibývá lidí, kteří mají potíže se zvládnutím těch negativních. Návodů, jak tomu předejít, jste již určitě taky pár četli, takže každé ráno cvičíte jógu, vyhýbáte se děsivým zprávám a při přesunu z ložnice do práce k počítači v obýváku se převlékáte do obleku.

I dnes vám chceme nabídnout pár praktických tipů, jak si v izolaci udržet dobrou náladu. Než k nim ovšem přistoupíme, vyplatí se podívat nejprve emocím trochu hlouběji pod povrch. Do epicentra jedné bitvy, která v posledních letech zuří v oblasti výzkumné psychologie a z níž vyplývají zajímavé závěry pro náš každodenní život. Otázka, na niž experti vášnivě hledají odpověď, je přitom až překvapivě prostá. Totiž: co vlastně emoce jsou a jakou – jestli vůbec nějakou – moc nad nimi máme?

Univerzální úsměv

Psal se počátek sedmdesátých let 20. století a do nitra hustého pralesa na východě ostrova Nová Guinea se pomalu snášela stará cessna. Američan, který seděl spolu se svými asistenty na palubě, přilétal s touhou najít tady uprostřed divočiny poslední dílek puzzle, který by zapadl do jeho velkého vědeckého snu.

Tak jako mnoho jiných se zrodil z utrpení. Když bylo Paulu Ekmanovi čtrnáct, jeho matka pod vlivem depresí spáchala sebevraždu a on od té doby toužil pochopit, proč vlastně pocity dokážou člověka stáhnout tak hluboko. Po studiích se pustil do výzkumu emocí, v prostředí tehdejší akademické psychologie (orientované hlavně na studium lidského chování) značně přehlíženém tématu, které neslibovalo nijak zářnou kariéru. To se ovšem mělo brzy změnit. Mladý vědec totiž po několika letech experimentů přišel s teorií, která vysvětlovala dávnou záhadu, jak vlastně pocity vznikají, a dokázal ji navíc podložit oslnivě exaktními důkazy.

Vědecký pohled na emoce tehdy nebyl nijak pevně ustálený a Ekman nabídl jasnou a srozumitelnou hypotézu. Šest základních emocí – totiž strach, štěstí, smutek, zlost, překvapení a znechucení – je člověku vrozených, tvrdil na základě svého bádání podloženého staršími úvahami Charlese Darwina mladý psycholog. Jsou zakódované přímo ve strukturách mozku, kde sídlí jejich centra, a když se aktivují, vytvářejí v organismu jakýsi charakteristický otisk, podle nějž jdou snadno rozeznat – z výrazu tváře, tónu hlasu nebo typických vnitřních procesů těla.

Paul Ekman ovšem nezůstal u teorie, spolu s dalšími kolegy navrhl způsob, jak svou domněnku dokázat. Nechal profesionální herce zahrát příslušné grimasy oněch šesti emocí, které považoval za základní, a výslednou sestavu fotografií pak během svých experimentů ukazoval dobrovolníkům, kteří k nim měli přiřadit ty správné názvy emocí z předloženého seznamu. Pokud by tyhle pocity byly skutečně všeobecně rozpoznatelné, měli zkrátka respondenti tvář ženy se zaťatými čelistmi a staženým obočím bez váhání spárovat s pojmem „vztek“.

Trefovali se až nečekaně přesně a fungovalo to nejen ve Spojených státech, ale i v Brazílii, Argentině nebo Japonsku, kam psycholog vyrazil ověřit, zda odlišný kulturní kontext čtení emocí nezkreslí. První publikované výsledky jeho bádání vzbudily takový ohlas, že Paul Ekman dostal nabídku na spolupráci s americkou tajnou službou, která v rodícím se systému rozpoznávání vnitřních hnutí vytušila mocný zpravodajský nástroj.

Ambiciózní vědec ovšem toužil dokázat, že touhle prastarou emoční výbavou disponuje organismus druhu Homo sapiens zcela univerzálně, a na to Brazilci či Japonci nemohli stačit. Ekman si nechal vytipovat kmen izolovaných domorodců žijících v hlubokých lesích na východě státu Papua Nová Guinea, mezi něž misionáři dorazili teprve nedávno a nestihli je nakazit západními kulturními kódy. (Dodejme pro zpestření, že kmen Fore se k výzkumu mozku hodil i symbolicky, protože jeho příslušníci si na mozcích svých zemřelých druhů rádi pochutnávali.)

A těmhle domorodcům teď ve staré cessně letěl ukázat fotografie, na nichž američtí herci roztahují tváře do širokých úsměvů štěstí, vyvalují oči v úžasu nebo krabatí čelo vzteky. Ve vesnici Okapa se mu s pomocí trojice překladatelů podařilo shromáždit téměř dvě stovky dospělých a přes stovku dětí. Experiment trochu upravil, takže namísto pojmů („vztek“) měli obyvatelé pralesa přiřazovat ke snímkům pro ně srozumitelné příběhy („tenhle muž bude bojovat“). Vyšlo to. Muži a ženy, kteří nikdy nebyli v kině a za svůj život potkali jen pár bělochů, trefovali zobrazené emoce s třiadevadesátiprocentní protějšky jako jejich západní předchůdci. Poslední dílek puzzle zapadl a Paul Ekman odlétal z džungle s oprávněným pocitem, že změnil dějiny psychologické vědy.