Labouristé odmítli populismus

Britským labouristům se podařil pozoruhodný kousek: po pěti letech a dvou volebních porážkách (nepočítáme-li taktéž prohrané referendum o brexitu) zvolili do svého čela klidného politika s centristickými instinkty. Čtvrtého dubna tak z čela strany definitivně odstoupil celoživotní bojovník s kapitalismem Jeremy Corbyn a nahradil ho kariérní právník Keir Starmer.

Ten je osobnostně až do překvapivé míry opakem jak samotného Corbyna, tak i premiéra Borise Johnsona. Při popisu jeho osobnosti padají adjektiva jako solidní, klidný, vážný, racionální, kompetentní, důvěryhodný nebo puntičkářský a týdeník The Economist před časem podobný výčet doplnil dovětkem „až na hranici nudy“.

Starmer je vnímán jako pragmatik, který vyjde s každým, a jeho styl zcela postrádá základní instinkt dominující dnešní politické scéně ve Velké Británii i USA, totiž schopnost rozdělit společnost na dva přibližně stejně velké a přibližně stejně rozlícené tábory. Celé nominační tažení bývalého stínového ministra pro brexit se neslo především ve znamení smiřování rozhádané strany, v níž za nadvlády Corbyna a jeho ideologicky vyhroceného levicového křídla probíhaly drsné střety a od níž se odkláněli umírněnější poslanci i stoupenci.

Starmer výslovně odmítl kritizovat posledního skutečně úspěšného labouristického premiéra Tonyho Blaira, což bylo pro levicové křídlo téměř instinktivní samozřejmostí, stejně tak se ale odmítal pustit do jednoznačného odsudku svého bezprostředního předchůdce Corbyna. V…