Občas mluví tři najednou

Vstanu v půl osmé, samozřejmě bez budíka. Je to rozdíl oproti šesté, což je jinak můj obvyklý čas. Pár minut trvá, než se proberu, ale během další chvilky se už těším ven. Ranní procházka do lesa se psem, abych měla dostatek pohybu a udržela nějaký řád pro tuto zvláštní dobu.

Jdu na své oblíbené místo, kde se na posledních pár metrech drží pondělní sníh a vytváří pohádkovou scénu – s krmelcem a malými smrčky tady chybí už jen mluvící lesní zvěř. Vracím se a k snídani si dávám ovesnou kaši a zelený čaj jako každé ráno. Ani nestihnu kafe, za chvilku začínáme videohovor s našimi prvňáčky.

Zapínám Skype a už je vidím a slyším: Jé, už je tam Kateřina, já vidím Jindru, já vás vidím, ale neslyším, Karličko, ahoj, vidím tě, nevidím Gabiho, kde je? Před chvilkou tu byl… Děti se překřikují, chrchlá přerušovaný signál, ale jejich obličeje, některé rozmazané, září, jsou překvapené a udivené, že vidí po čtrnácti dnech své kamarády. Paní učitelka je vítá, občas z obrazovky zmizí, ale zase se objevuje a ptá se, jak se kdo má, co dělá, zda chodí ven. Za chvilku se už vypínají mikrofony dětí, které poslouchají pohádkový příběh k dalšímu písmenku. Děti jsou soustředěné, některé se usmívají a jiné napínají uši, protože spojení není dokonalé. Pak se opět připojí a vymýšlejí slova od bé a další, co mají bé uprostřed nebo na konci. A pak dostanou za úkol namalovat příběh a napsat několik slov s písmenkem bé.

Některé začnou pracovat hned, další si spolu ještě povídají, ukazují si hračky, sešity s obrázky a příklady, kluci přinesou před kameru, co postavili z lega. Občas mluví tři najednou a pak zase nikdo, ale pomalu se všichni učíme, jak na to, abychom se slyšeli navzájem. Paní učitelka se s námi loučí, ale kdo chce, ještě zůstává a dál si povídáme a smějeme se.

Nakonec se taky rozloučím a jdu si dát kafe se svými dospělými dětmi, které k nám přijely z velkých měst. Jeden syn píše bakalářku, druhý má home office a nejmladší dcera studuje. Díky dobré úrovni gymnázia jsou na domácí studium dobře připraveni. Dva dny přes videokonferenci diskutovali období druhé světové války a doptávali se na souvislosti, včera dcera měla se dvěma dalšími studenty zkoušku z anglické konverzace.

Já začnu chystat něco dobrého k obědu, přece jen se nevídáme tak často. To se teď ale zásadně mění. Snažíme se udržet klid na práci a nerušit se, ale dobu kolem společného jídla využíváme k povídání, které často vyústí do plamenných diskusí. Odpoledne připravuji nějaké pracovní listy pro kluka, kterému dělám asistentku, hlásím se na webinář Člověka v tísni, volám rodičům a učím je, jak si zapnout videokonferenci, abychom se večer mohli společně se sourozenci sejít na videokafi. Nějak to nejde, vzdávají to, ale já se nevzdávám a zkouším další možnosti.

Večer se s dětmi dívám na inzeráty bydlení, hledají podnájem pro kamarádku, jejíž majitel prodává kvůli současné situaci byt. Jsme v šoku! Za šest tisíc dvacet metrů čtverečních na Starém Městě, za dvanáct malý byt na Vinohradech – no jasně, dochází nám, že na nějakou dobu končí Airbnb a někteří studenti možná opouštějí Prahu, protože nemají z čeho zaplatit další nájemné. Z legrace navrhuju manželovi, zda si nepořídíme pražské bydlení na kulturní život v zimě, to už snad budeme chodit znovu do divadel a na koncerty. Před večeří se snažím všechny vylákat ven, pohyb nám všem prospěje a budeme se cítit líp, sedíme u těch svých notebooků celý den! Mám úspěch, všichni vyrážíme do tmy a přes vedlejší vesnici to máme krásný čtyřkilometrový výlet. Před devátou přicházíme a večeře nám pak víc chutná.

Autorka je asistentka pedagoga.