Stalo se poslední léta zvykem, že Evropa víceméně jen přihlíží tomu, jak nedaleko jejích vnějších hranic zuří války, a trpně snáší jejich důsledky. Ať již v podobě uprchlíků hledajících v Evropě útočiště, nebo v podobě zradikalizovaných džihádistů, kteří v syrských bojích naučené „dovednosti“ obracejí proti Západu. Do vývoje v Sýrii nebo Libyi Unie prozatím prakticky nezasahovala, neboť neměla společnou strategii ani vůli k činům. V Libyi se to nyní snaží změnit: zvedá se z pozice diváka a učí se mocenské politice za svými hranicemi.
Počátkem dubna u břehů této severoafrické země spustila vojenskou námořní misi Irini, nazvanou podle řecké bohyně míru. Jejím cílem je vynutit dodržování mezinárodního zbrojního embarga, ke kterému se naposledy na lednové mírové konferenci v Berlíně zavázalo více než deset států vměšujících se do libyjské občanské války – a ihned po skončení konference tento slib zase porušily, zvláště Spojené arabské emiráty a Turecko. Evropská vojenská plavidla mají teď za úkol kontrolovat podezřelá plavidla směřující k libyjským břehům, a bránit tak pašování zbraní po moři.
Právě tento úkol ukazuje, že evropská zahraniční politika dělá skutečně teprve dětské krůčky. Po moři totiž do Libye putuje pouze část nelegálních zbrojních dodávek, především ty směřující z Turecka k mezinárodně uznávané vládě, která kontroluje už asi jen desetinu libyjského území včetně hlavního města Tripolisu. Její rival, lépe vyzbrojený generál Chalífa Haftar, dostává zbraně…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
