Takových uzavřených mikrosvětů je teď plná země: byt a v něm sám starý člověk. Z televize nebo rádia v takovém bytě běží varování, že staří lidé jsou v koronadobě ohroženou skupinou a nemají přijímat návštěvy ani svých nejbližších a nemají vycházet z domu. Zprávy z jednoho takového mikrosvěta na druhém konci země, brněnského bytu mé maminky, poslouchám každý den v telefonu. Je samostatná, čilá, ale přece jen – sama v bytě. Rozumí důvodům izolace a přijímá, co nejde změnit. „Nedá se nic dělat,“ říká do telefonu a někdy to zní smutně. A taky to doslovně popisuje situaci: koukat na televizi, číst si, telefonovat, přemýšlet – a jinak se nedá nic dělat. Pro člověka zvyklého jít na výlet, na kávu s kamarádkou, obrážet naučné procházky a všemožné seniorské kroužky, zkrátka uvyklého naplnit si život v jednom tak, aby byl veselejší, to nejsou zrovna ideální časy.
A stejně se každý den v telefonu dozvím něco nového, co se mamince podařilo zažít s lidmi, které nevidí. Studenta informatiky Adama Radvana „získala“ z dobrovolnického programu MUNI pomáhá, zřízeného na dobu epidemie Masarykovou univerzitou. Univerzita má v síti už na tři tisíce dobrovolníků a lidé během pár dní na jejich činnost – benzin, roušky, dezinfekce či rukavice – poslali přes milion korun. Dobrovolník Adam přijde, vezme si z kliky tašku, seznam a peníze na nákup, na kliku pak zavěsí plnou síťovku. Z maminky zná kvůli riziku nákazy jen oko ve špehýrce. „Pomáhat je normální,“ říká, když mu za to do…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu