Krásně bodnout

Půlka pro mě, půlka pro ně,“ říká Hatidze Muratova, když „krade“ pláty medu divokých včel a polovinu sladké hmoty nechává ležet na místě. Druhou prodá na trhu ve Skopje. V dobrém roce za deset, v ještě lepším za dvacet eur za sklenici. Jednoduchá věta shrnuje podobně jednoduchou životní filozofii hlavní postavy dokumentu Země medu, jedné z posledních sběraček medu divokých včel na pomezí Makedonie a Turecka: vzít si jen tolik, kolik potřebuje. A zachovat tak rovnováhu ve svém světě. Tu dramaticky naruší vpád početné kočovné rodiny, pro kterou je půlka málo.

Vítězný dokument festivalu Sundance a film po právu nominovaný na Oscara – jako první jak v kategorii dokument, tak nejlepší zahraniční film –, je aktuálně kvůli zavřeným kinům do 2. dubna ke zhlédnutí on-line na platformě DAFilms.Země medu (Honeyland) mohla snadno skončit jako environmentální moralita o střetu idylického venkova v rovnováze s přírodou a hamižných vetřelců. O nutnosti návratu k přírodě, která už je nějaký pátek dobře lifestylovou – a nerealizovatelnou – stálicí západní společnosti. Režisérské dvojici Tamara Kotevska a Ljubomir Stefanov se ale díky naladění se na rytmus a vnitřní život Hatidze podařilo vyprávět o něčem podstatně hlubším, univerzálnějším a bolestnějším. O vztazích, které si vytváříme k okolnímu světu, o volbách, před nimiž stojíme, a srovnávání se s těmi, které někdo jiný dělá za nás. A v neposlední řadě o…