Během roku 2017, tedy ještě před příchodem nejhorší kůrovcové kalamity a definitivním propadem cen, české lesnictví za dříví utržilo skoro 27 miliard korun. A ve stejný rok se v našich lesích nasbíralo hub a borůvek, brusinek, ostružin, malin a bezinek za necelých sedm miliard.
Je to menší částka. Nicméně rozdíl není tak velký, abychom lesní plody – když přímořské národy konzumují své fruits de mer, máme my vnitrozemci fruits de la forêt? – jenom odkazovali kamsi do poznámek pod čarou. Les neslouží pouze k pěstování dříví, a to ani měřeno veskrze finanční perspektivou.
Součástí středoevropské identity je zvyk volného vstupu do krajiny. Lesy v ní nejsou exkluzivně oploceným vlastnictvím. Každý má právo v nich chodit na výlet, sbírat houby nebo klestí. Když rakousko-uherští zákonodárci tuto klauzuli schvalovali, nevytvářeli novou velkorysou výsadu, která by brala na vědomí rostoucí poptávku po rekreaci. Naopak: navazovali na staletí venkovské paměti.
Rovnítko mezi lesem a dřívím je novota, která přišla až s racionálním velkopěstováním stromů. Po staletí právo uznávalo, že se v hájích a hvozdech potkávají různí uživatelé s rozličnými zájmy. Rolníci tu pásli dobytek, hrabali spadané listí na podestýlku a sbírali žaludy, bukvice nebo větve ke krmení. Staří brtníci (ano, medvěd se jmenuje po starobylých předchůdcích včelařů) přicházeli vybírat med divokých včel a čižbáři chytat ptáčky na lep; kromě dřevorubců tady pracovali také uhlíři, dehtáři, smolaři…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
