Tahle generace nemá žádné tabu
S učitelem Radkem Aubrechtem o generaci samostatných, otevřených a v informacích utopených lidí
Hlavním tématem aktuálního Respektu 8/2019 je generace Z, mladí lidé narození na přelomu milénia, a jejich angažovanost. Součástí je i rozhovor s učitelem Radkem Aubrechtem. Část interview pro vás nyní odemykáme jako pozvánku ke koupi nového čísla časopisu.
Jací jsou vaši dnešní studenti?
Jsou poměrně liberální a otevření – k cizincům nebo k různým menšinám, zkrátka k odlišnostem. Jsou samostatní, cestují sami, někteří z nich dokonce bydlí sami. Překvapivě hodně z nich pracuje, často i polovina třídy. A ne o prázdninách, ale normálně přes týden. A nejen že pracují, ale ještě pracují na sobě. A nepříliš překvapivé je, že se nedokážou odlepit od mobilního telefonu a internetu v něm a dobře se v tomto světě orientují.
Co znamená liberální? Je to nadšená a aktivní otevřenost? Nebo jsou o krok dál a ani je nenapadne zabývat se třeba registrovaným partnerstvím?
Jsou o krok dál. Je to pro ně naprosto normální. Víc cestují, to s tím souvisí, ale hlavně je to jejich život. Na našem gymnáziu je v každé třídě cizinec. Všichni mluví perfektně česky, ale jsou to jasně identifikovatelní cizinci. Nikdo s tím nemá sebemenší problém. Sexuální orientace také není tabu.
Je práce touha po samostatnosti, nebo nutnost?
Život ve velkém městě není levný. Nechtějí si říkat rodičům o každou korunu. Jsou rodiny, kde je to skutečně nutnost – chtějí-li nový telefon, nový notebook nebo letět o víkendu do Paříže, tak pracovat prostě musí. Velmi často však pracují i studenti z ekonomicky zajištěných rodin. Ne snad, že by budovali kariéru, ale chtějí mít kontakt i s něčím jiným než školou. Chtějí se nějak seberealizovat.
Sám jste zmínil i „práci na sobě“. Jak to vypadá?
Když některý ze studentů ví, že půjde studovat třeba architekturu nebo psychologii, je zcela běžné, že na přípravné kurzy chodí už od třeťáku, to dřív nebývalo. Řada z nich si dělá jazykové certifikáty. Na druhou stranu ale spousta studentů ještě v polovině čtvrťáku neví, na kterou vysokou jít.
Heslo „pracovat na sobě“ se vyjímá v životopise. Zároveň však něco bere.
To je samozřejmě pravda, mnozí si krátí dospívání a mládí. Mají školu – teď myslím hodiny a výuku – a mají práci a společné zážitky ustupují do pozadí. Přitom jsou hrozně důležité. Když se vždycky v červnu ptám, co jim školní rok dal, vyzdvihují akce, kde byli společně: exkurze, výlety, práci na společných projektech. Touha po sociálním kontaktu je velmi, velmi silná. Na druhou stranu – práce jim to supluje. Škola pro ně zkrátka už není jediný svět. Když jim nabídne něco mimořádného, tak jsou hrozně vděční. Pokud ne, zařídí se jinak.
Jsou vaši studenti ochotní veřejně se angažovat?
Nejčastěji to je dobrovolnictví, což ve svém volném čase dělá opravdu hodně lidí. Chodí do nemocnic, neziskovek, vedou děti v oddílech nebo kroužcích. Jsou přesvědčení, že to má smysl. A mají před sebou širokou paletu toho, co všechno je možné dělat.
Láká je politika?
Když byla stávka Vyjdi ven, účastnila se jí drtivá většina. Ale nepřeceňoval bych to – přece jen to bylo v době vyučování. Chodí k nám lidé, kteří už mají jasný politický názor a pomáhají politickým stranám při kampaních. Těch je menšina, samozřejmě. Ale jisté náznaky tu jsou. Při jedné z hodin jsem dal studentům dobrovolný úkol, ať si smluví schůzku s poslancem, europoslancem nebo senátorem, ministry jsem dal jako bonus. Třetina z nich to skutečně udělala. Třetina a dobrovolně – to už je hodně. A Byli nadšení. Také si ale uvědomili, že politika rozhoduje i o jejich životech a že by se o ni měli aspoň minimálně zajímat. Což je úkol školy. Česká společnost není moc angažovaná, tak proč by měli být zrovna oni?
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu