Večerka Evžena Oněgina

Okna bytu směřují na sever. Závěsy i žaluzie chybí, přesto se přes zimu budím před svítáním. Kovový zvuk rolovací mříže hřmí činžákem. Nastartovaná dodávka dává tušit, že je něco málo před sedmou ranní. Huân si potáhne z cigarety, vajgl zašlápne o obrubník a klíčem otevírá svůj obchod. Za jeho zády zívá busta Alexandra Sergejeviče Puškina. První ranní zákazník. Dobré ráno, Vietname. Dobré ráno, Evžene Oněgine.

Do místní večerky chodím pravidelně. Nemusím se tahat s taškou nikam daleko a lehce zvednuté ceny dokážu přežít. A to nemluvím o tom, když pozdě večer dojde víno, najdu v lednici poslední párek či bez nové vany zmrzliny nejde dokoukat film. S Huânem jsme se za těch pár měsíců vcelku dobře seznámili a vzniklo mezi námi přátelství, které přeskočilo prodejní pult. Jeho syna Phúa totiž každý týden doučuji. Odměna je studentská a lahváčů není nikdy dost. Nejde tady ovšem jen o humanitární pomoc vysokoškolákům, ale také o přiblížení kultury a nahlédnutí do rodiny, jejíž hodnoty a pravidla jsou v lecčem jiné, přesto však podobné.

Phú je začínající puberťák, který pátým rokem navštěvuje nedalekou základní školu. „Ze začátku měli rodiče obchod v Železné Rudě, táta se němčinu trochu naučil, ale umí ji podobně jako češtinu,“ směje se Phú. Huân mluví česky dost kostrbatě, oproti tomu jeho syn ovládá jazyky velmi dobře. Phú již patří do generace Vietnamců, kteří se narodili v Česku, chodí sem do školy a od ostatních dětí se liší pouze svým vzhledem.

„Ve škole to nebylo nic moc. Spolužáci si dělali srandu z práce mých rodičů. Všechno se to časem srovnalo, úplně to vymizelo. Dnes nemám problém,“ říká Phú a moc mě nevnímá, protože hraje hru na mobilu. „Táta mi hry zakazuje, tak musím hrát teď,“ přiznává Phú a já si přijdu jako bídný pedagog.

I přes jeho nespočet zájmových aktivit v průběhu týdne je jeho otec nespokojený a lamentuje rukama, když otevírá v telefonu žákovskou knížku. „On je velmi líný, nic ho nezajímá, nedává pozor,“ obrací oči k nebi a mírně se mračí. Známky mi nepřijdou tak hrozné, sám jsem neměl lepší. Huân je na svého syna přísný, jeho rodiče prý nebyli jiní. Phú si nestěžuje, i přes velkou zátěž si dokáže najít čas na své kamarády. Občas se přidají i děti ostatních vietnamských rodin, které mají u náměstí obchod a restauraci. „Všichni se tu známe, pomáháme si a máme dobré vztahy,“ dodává Phú a začne se vztekat, protože ho ve hře zrovna někdo zastřelil.

„Cítím se být Čechem i Vietnamcem, je mi to úplně jedno,“ odpovídá Phú a já vlastně nevím, co jsem chtěl slyšet. „O Vietnamu toho moc nevím, rodiče mi o něm tolik nevyprávějí. Každý rok před Vánoci ale do Vietnamu jezdíme, konkrétně do města Danang. Ráno se chodím koupat, ale odpoledne už ne, jsou tam medúzy. Děda závodně plaval, babička před třemi lety zemřela. Navštívíme všechny známé a máme velkou rodinnou slavnost,“ vysvětluje Phú a já bych jel za teplem nejradši s ním.

Že chci slavit Nový rok v tichu lesních samot, nechce Phú ani slyšet. „Petardy už mám slíbené, líbí se mi všechny ty barvy a světla. Ve Vietnamu se Nový rok slaví jindy, ale my si neodpustíme ani jeden. Ctíme i české Vánoce, kapr ani bramborový salát nechybí. Vlastně mi přijde, že pořád něco slavíme.“

„Příště už budeme sedět v letadle, tak se měj,“ říká Huân a do tašky mi strká tři plzeňské dvanáctky, které dnes oddálí myšlenky na mé vlastní zkouškové období. Puškin se venku mračí, na hlavě mu sedí kavka.

Probudím se až pozdě dopoledne, mříž dnes zůstala zamčená.

Ondřej Koc, student