Hledat svoji Severku

Valej do tebe, že je mír. Valej do tebe, že máš bejt šťastnej. Valej do tebe, že si toho máš vážit,“ zní přes úvodní obraz potemnělého pražského sídliště, problikávaného modrým světlem policejního majáku. Monolog hlavního hrdiny jménem Vandam střídá scéna, která ho zastihne v sídlištní hospodě Severka nad pivem. S vševědoucím úsměvem na tváři dodává: „Ale já vím, jak to je.“ Adaptace šest let staré stejnojmenné novely Jaroslava Rudiše, která má premiéru načasovanou blízko k třicátému výročí listopadu 1989, má v prvních minutách ambici existovat někde mezi Trainspottingem a Švejkem.

Poměrně záhy ale scénář, pod nímž je podepsaný Rudiš spolu s režisérem Štěpánem Altrichterem, vměstná svérázného hrdinu, který zůstal na špatné straně dějin, do mnohem konvenčnějšího vyprávění. I když nadnášeného Rudišovým vtipem a výborným soundtrackem. Národní třída nabízí až příliš snadný – a všeobecně sdílený – obraz porevolučního zla, jež zvítězilo nad pravdou a láskou.

Nevyhnutelný propad

Národní třída začala život jako drama inscenované v brněnském Divadle Feste. Později se hrála i na prknech Státního divadla v Drážďanech. V roce 2013 vyšla lehce pozměněná jako novela, která Rudišovi vynesla nominaci na cenu Magnesia Litera. Její dynamický rytmus, chytlavé popové promluvy i téměř filmové obrazy si v něčem říkaly o filmovou verzi. Ta ale nebyla bez úskalí.

Předlohou zde není kniha s nejhutnější zápletkou. Spíš jde o historku o svérázném,…