Sekerečku vem a zatni

Vlastně stačí, aby uhodil blesk, a příroda po svém zvláštním způsobu ožívá. Blesk trefil suchý kmen, ten začíná doutnat. Vítr rozfoukává jiskry mezi tzv. hrabankou, což je lesácký termín pro vrstvu suchého jehličí, která se pod korunami smrků či borovic studené tajgy hromadila několik desetiletí. Vrstva opadaného jehličí vlastně trochu dusila život, kvůli chladu se jenom velmi pomalu rozpadala, zadržovala v sobě živiny, okyselovala půdu. Teď ale dramaticky hoří v pozemním požáru, jeho plameny se divoce ženou po „dně“ pralesa, občas přeskočí do větví, takže jednotlivé stromy náhle vzplanou jako obrovské vánoční stromky. Z výhně se do vzduchu valí kotouče štiplavého dýmu a s nimi tuny oxidu uhličitého. Na spáleništi ale zůstává „vyčištěná“ plocha plná organických živin obsažených v uhlících, popelu a mrtvých, spálených kmenech.

Požár nakonec narazí na vlhčí místo, propadlinu či vodní tok a ten plameny zastaví. Do sežehlé „pustiny“, ve skutečnosti prostoru jako dělaného k novému lesnímu osídlení, naletí semena bříz, osik, jeřábů či vrb. Porostou rychle, žít však budou krátce, aspoň v rytmu času, jak se odehrává v lesním porostu. Jejich spadané listí promění chemické složení půdy a otevře cestu novým smrčkům a borovicím. Než se uzavře jedno století, listnatí „pionýři“ zmizí a dříve vyhořelá tajga se zase víceméně znovu stane tím, čím byla před požárem: řidším či hustším kobercem převážně jehličnatého lesa, jenž se táhne studenou krajinou někam k obzoru. Všechno je, jak má být…