Něco je tu špatně

V jedné z nejslavnějších scén současného artového filmu zachycuje kamera herce Toniho Servilla, jak se s nepostradatelnou cigaretou a uličnickým úsměvem vynořuje z víru opulentní party, do které je divák vržen s intenzitou výstřelu z děla. Ikonický moment ze začátku oscarové Velké nádhery režiséra Paola Sorrentina má však mnohem skromnější předobraz v jeho málo známém debutu Přebytečný člověk (2001).

Týž Servillo světácky a s cigaretou proplouvá marnivými kulisami večírku, kamera opisuje složitou trajektorii davem, hudba zesiluje intenzitu. Pompézní kulisy nočního Říma však nahrazuje zaplivaný klub filmařovy rodné Neapole a Servillova postava není zestárlý umělecký bohém, ale zpěvák plný sil a chuti užívat si života. Jmenuje se Tony Pisapia a zosobňuje jednu z obsesí tehdy především scenáristy Sorrentina – posedlost zpěváky neapolské populární hudby, tzv. cantante neomelodico, kteří nešetří velkými emocemi a pohybují se mezi různými světy. Mezi uměním a podsvětím, spodinou a smetánkou. Film zachycuje Pisapiu ve stadiu přerodu. Ze slavného zpěváka se kvůli jedné nešťastné noci stane opovrhovaný psanec, který marně hledá smysl života a tápe mezi démony minulosti.

Samotáři bez příčiny

Sorrentino využil zcizujícího efektu, když do paralelní hlavní role postavil fotbalistu, který s Tonym sdílí jméno a podobný osud. Zranění ho vyřadí z milované hry a rozvrátí mu život. Sledujeme dvě neapolská náboženství, popmusic a fotbal, dva osamělé osudy, padlou…