Mít dvě stě dětí

Lidé milují jednoduché příběhy. Takže máš, brachu, trochu problém.“ Takhle varoval nejmenovaný nizozemský televizní producent Kamila Bałuka, třicetiletou hvězdu polské reportážní školy, jejíž výstupy můžeme pravidelně sledovat díky knižní řadě Prokletí reportéři nakladatelství Absynt. Bałuk si z jeho slov naštěstí nic nedělal, pokračoval v pátrání, až na svět přišel jeho knižní debut Všechny Louisovy děti. Bez přehánění nejbláznivější příběh, který se odehrál (a stále odehrává) díky možnostem současné reprodukční medicíny.

Bałuka zaujala kauza takzvaných Poloviček. Liberální nizozemské zákony umožnily na konci minulého století zrození nepočítaně dětí z umělého oplodnění, o kterém byli všichni přesvědčeni, že je podle slibů lékařů limitované zhruba na šest polovičních sester či bratrů. Čili dětí různých matek, ale stejného anonymního dárce. Jenže nebylo. Bałuk v knize mapuje, jak už dospělí sourozenci postupně přicházejí na své další a další Polovičky, až se jejich počet dostane nad šedesát. Všechny mají stejného otce, onoho Louise z názvu. Přičemž dotyčný tvrdí, že by kvůli obsesivnímu chození na kliniku se spermatem v průběhu několika desítek let mohl mít dětí až dvě stě (touhu mít nejvíc dětí na světě v něm vyvolal až příliš pozdě diagnostikovaný Aspergerův syndrom).

Je to ovšem kniha nejen o jedné splněné touze a komplikovaném sbližování gigantického příbuzenstva, ale hlavně o lékařské etice. Bałukovi se totiž podaří zjistit, že Louis by svůj plán nikdy…