Zemřel Diego Maradona. Ježíš na něj stále nemá

Necelý měsíc po šedesátých narozeninách zemřel fotbalista Diego Maradona. Argentinský mistr světa z roku 1986 utrpěl srdeční zástavu. Maradona v posledních týdnech bojoval s vážnými zdravotními problémy. Začátkem listopadu se musel podrobit náhlé operaci kvůli krvácení do mozku a po propuštění z nemocnice před dvěma týdny měl nastoupit odvykací kúru kvůli dlouhodobé závislosti na alkoholu. Hráč považovaný spolu s Brazilcem Pelém za nejlepšího fotbalistu historie měl vážné zdravotní potíže opakovaně kvůli svému životnímu stylu. Byl závislý na drogách, bojoval s nadváhou a srdečními problémy, kvůli nimž byl často hospitalizován. V souvislosti s jeho úmrtním odemykáme následující text. Pokud podobné články oceňujete, chcete je číst pravidelně a podpořit nás tak v současné situaci, staňte se naším předplatitelem:

Je to možná nejhezčí gól v dějinách fotbalu. Diego Maradona ve čtvrtfinálovém zápase na mistrovství světa v Mexiku v roce 1986 mezi Argentinou a Anglií od poloviny hřiště elegantně obchází jednoho obránce za druhým. Sám se propracuje k bráně tak neuvěřitelnou rychlostí, že jeho těžkopádní protihráči v obraně působí, jako by zkameněli. Legendární sprint, o kterém se dá klidně psát poezie, se objeví zhruba v půli dokumentu Diego Maradona oscarového režiséra Asifa Kapadii jako vrcholný důkaz fotbalistovy geniality.

Nechybí ale ani druhý gól stejného zápasu: proslulá „božská“ ruka, kdy se Maradona ve výskoku vypjal nad brankáře Petera Shiltona, a protože věděl, že nevyskočí tak vysoko, napřáhl nad hlavu i pěst. Pomezní rozhodčí nic neviděl a gól uznal. Argentinci se později stali mistry světa. Ve dvou gólech je od té doby pro svět ve zkratce obsažený celý Maradona – génius i podvodník. A mezi těmito dvěma póly se rozprostírá i Kapadiův dokument. Režisér je však touto trajektorií uhranutý tak silně, že mu nezbyl čas naznačit, jaká duše se vlastně skrývá za tváří jednoho z nejlepších fotbalistů historie a jak jeho příběh zosobňuje ambivalenci fotbalu.

Klamat tělem

O novince se mluví jako o díle Kapadiovy trilogie o talentovaných slavných s tragickým osudem (věnoval se závodníkovi F1 Ayrtonu Sennovi a zpěvačce Amy Winehouse). Formálně jsou všechny vystavěné podobně. Tradiční mluvící hlavy nahrazuje empatický, ponorný sestřih videí, fotek, výpovědí a komentářů do atraktivní mozaiky, která působí, že je divák osobnosti neskutečně blízko. U Maradony je však cítit posun. Kapadia mu fandí. Chce ho rehabilitovat. Chce, aby věčný průšvihář, jehož eskapády už kdekoho spíš nudí, získal patřičnou „soukromou“ tvář. Musí se tak ale bohužel vyhnout tomu, co je na Maradonovi nejzajímavější.

Maradonova kariéra de facto skončila před čtvrt stoletím, po pozitivním dopingovém testu na mistrovství světa 1994. Zdiskreditovaný postupně zmizel z aktivního fotbalu. Přesto nezmizel z očí. K nemalému zděšení FIFA dokonce v roce 2000 vyhrál anketu o nejlepšího hráče století. Fanoušci mu dali přednost před slušňákem Pelém, jemuž stejný titul rychle přidělila pod taktovkou FIFA odborná obec. Zůstává spolehlivým terčem bulváru. Svět loni obletěly záběry, jak evidentně zdrogovaný fandí se vztyčenými prostředníčky na mistrovství v Rusku.

https://www.youtube.com/watch?v=i_5sdjJ_eNE

Z Maradony se stala cirkusová atrakce. Nepřestává přitahovat coby chodící rozpor mezi genialitou a sebedestrukcí. Čeká se, kdy znovu selže – ale zároveň se doufá, že něco z jeho talentu mimo tenhle svět ještě jednou probleskne. „Někdo poznamenal, že Maradona vstal z mrtvých víckrát než Ježíš! Ale Ježíš na něj nemá,“ řekl při premiéře filmu letos v Cannes Kapadia britskému Guardianu, „umře a vrátí se zpět, umře a vrátí se zpět každých pár let.“

Dokumentů o Diegu Maradonovi vzniklo nepočítaně. Tradičně chronologicky mapují Diegovu cestu ze slumu v Buenos Aires ke slávě. A jeho podobně spektakulární pád. Novináři komentují jeho kariéru. Spoluhráči vzpomínají a všichni se mění v amatérské psychology, kteří se snaží přijít na to, proč Maradona propadl kokainu. Kokain zajímá i fascinovaného Kapadiu, ale odpověď hledá trochu jinde. Soustředí se na jednu méně známou kapitolu z Maradonovy kariéry – na přestup z FC Barcelona do SSC Neapol v roce 1984. Chudý tým z mafií ovládaného města potácející se na dně tabulky hráči pověstnému pařbami a rvačkami seděl víc než uhlazená Barcelona.

V neapolské epizodě autor našel ideální, téměř soap operové melodrama. Je v něm vše: talent i nezřízenost, vzestup (Maradona dovedl tým dvakrát k ligovému titulu), zbožštění i nenávist (eskalující při zápase Itálie s Argentinou na MS 1990), mafie, drogy, červené ferrari i nemanželský syn… Vedle dobových záznamů jedinečně ukazujících, co pro zbytkem Itálie nenáviděné město, které žilo jen čekáním na nedělní zápas, Maradona znamenal, měl režisér k dispozici i stovky hodin Maradonových domácích videí z let 1981–1987. Ukazují, jak hráč peče s otcem maso nebo učí dcery nadávat Juventusu. Kriminální rozměr večírků dokreslují policejní odposlechy. Problesknou sice nečekané střípky, z nichž si divák může začít leccos domýšlet, ale Kapadia nakonec materiály zase přizpůsobuje maradonovskému mýtu.

Stříhá je do příběhu o citlivém klukovi z chudých poměrů, který si musel stvořit Maradonu – nezřízeného chuligána –, aby dokázal přežít tlak rodiny a fanoušků. Za všechno můžou okolnosti, nikoli charakter. Poživačný hédonismus se pak v rukou sympatizujícího tvůrce mění v charakterový klad – touhu žít na maximum. Přestože sám fotbalista občas mluví mimo obraz o dětství i závislosti, také on se drží oficiálního scénáře svého příběhu. Kapadiovi se tak nepovedlo zopakovat emotivní efekt filmu Amy, v němž bulvární příběh o neřízené střele ze světa showbyznysu pootočil jako volání o pomoc.

Dokument ani náznakem neotevírá možná nejzajímavější kapitolu spojenou se svým hrdinou: co přesně jeho kariéra říká o světě fotbalu (podobně jako kariéra Amy Winehouse o hudebním průmyslu). Maradona je všechno, co fotbal potřebuje – génius fascinující fanoušky. Zároveň je ale všechno, co fotbal jako masový byznys zoufale nechce. S Maradonou je příliš na očích jeho odvrácená strana, kdy se kolem často nevzdělaných, chudých kluků roztáčí miliardový byznys. Nikdo nemá zájem o spojení fotbalu s kolotočářskou mentalitou, chováním i estetikou. To vše Maradona představoval. „Je to nejtalentovanější fotbalista, kterého jsem kdy viděl. Ale zároveň se na něm promítlo vzdělání, respektive jeho nedostatek,“ shrnul to suše v jednom ze starších dokumentů bývalý prezident FIFA Sepp Blatter. Kapadiův dokument se místo toho snaží tuhle nelichotivou část Maradony schovat. Raději ukáže fotbalistu, jak spořádaně hraje středostavovský tenis. Téměř jako by si dokument objednala FIFA.

Film Diego Maradona je povinností pro každého fanouška, jemuž přinese plno blaha. I díky dobovému materiálu a jedinečné náladovosti mezi vizualitou seriálu Miami Vice a hudbou New Order, jíž se Kapadiovi daří zachytit atmosféru osmdesátých let a mimoděk i podat zprávu o změně celkové poetiky včetně atmosféry na stadionech, kterou fotbal od té doby prošel. To mu upřít nejde. Nakonec ale Kapadia zůstává až příliš okouzlený čitelným příběhem pádu génia a svojí vlastní metodou, kterou si nechce komplikovat kladením otázek. „Fotbal je hra o klamání,“ vysvětluje svoji filozofii Maradona: „Naznačujete pohyb na jednu stranu, a pak se vydáte opačným směrem.“ „Skutečný Diego“ tak režisérovi v dokumentu provedl to samé, co v roce 1986 obráncům Anglie…