Dopis z Ankary

A je to tady, adaptovala jsem se na Turecko,“ napadlo mě včera, když jsem po večeři automaticky zabalila do sáčku kuřecí kosti, že je druhý den ráno po cestě na hřiště necháme se synem někde u chodníku pouličním psům.

Psi to v Turecku vůbec nemají lehké. Ve srovnání s jinými muslimskými státy jich tady v domácnostech žije slušný počet, ovšem o mnoho více jich má bydliště na ulici. To je dáno hlavně historicky. Psi měli zejména ve městech kdysi důležitou roli – jedli odpadky, takže městské úřady je podporovaly jako spotřebitele všeho nevhodného. Jenže pak přišly nemoci, mor, cholera a další. Lidé se chtěli zdrojů nemocí zbavit, a tak si odpadky začali uklízet sami. Psi tím pádem přišli o práci a začali být považováni za zbytečné a ekonomicky nevýhodné. Ve 20. století došla situace tak daleko, že je Turecko cíleně hubilo rozmisťováním jedů. Postupně se psí úděl zase lepšil – od roku 2004 v zemi platí zákon na ochranu pouličních zvířat a radnice se o ně musí starat.

Praxe je ale všelijaká. Pouličních zvířat je podle údajů tureckého ministerstva zemědělství z loňského roku osm set tisíc, místní znalci situace však tvrdí, že to může být klidně i desetkrát více, přičemž psi tvoří zhruba jednu čtvrtinu. Za rok, co v Ankaře bydlím, jsem ještě nevyšla z domu, abych jich minimálně pět nepotkala. Zprvu jsem se bála, ovšem rychle jsem jim začala být vděčná; hlavně když mi při přecházení silnic s minimem přechodů a ďábelským provozem razí cestu, takže do ní nemusím vstupovat s…