Jednou z nelichotivých skutečností, kterou psychologie v minulém století o lidské povaze zjistila, je náš sklon nepomáhat bližním v bezprostřední tísni. Takzvaný efekt přihlížejícího, známější v původním znění jako „bystander effect“, způsobuje, že v případě náhlé krizové situace, jako je napadení nebo zdravotní kolaps, se zrovna nepřetrhneme, abychom nešťastníka zachránili. Respektive: čím víc nás okolo je, tím menší bude naše tendence pomoci, ukolébaná domněnkou, že to za nás vyřeší někdo jiný.
Bystander effect se zabydlel ve všeobecném povědomí a leckde formoval i oficiální doporučení nemotat se do násilných konfliktů, protože v rizikové situaci pak zůstaneme sami.
A teď jedna dobrá zpráva. Výzkumy z posledních let, vycházející z analýzy záznamů z veřejných kamer a policejních spisů, tuhle skepsi nepotvrzují. Vychází z nich, že kolemjdoucí jsou v intervencích mnohem aktivnější a vyhlídky každého, kdo se v noci přimotá do rány partě výrostků, o něco nadějnější.
Ticho v Austin Street
Poslední březnový pátek roku 1964 vyšel v americkém deníku The New York Times článek, z kterého běhal mráz po zádech. O dva týdny dříve byla v hustě zabydlené části New Yorku zavražděna osmadvacetiletá barmanka Kitty Genovese, když se v půl třetí ráno vracela z práce. Pachatel ji nejprve v prostoru před činžovními domy v Austin Street pobodal, pak utekl, po deseti minutách se vrátil, těžce zraněnou ženu ještě několikrát bodl, znásilnil a okradl. A reportéři The New York Times…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu