Na dres, nebo na letiště?

Na karikatuře je dívenka s králíčkem a nápis: „Když použijete Comic Sans, tenhle malý roztomilý králíček dostane ránu.“ Tohle písmo se poprvé objevilo v nabídce fontů pro Windows 95 a od té doby je skoro všude: na svatebních oznámeních, pozvánkách na dětské oslavičky, v reklamách, na sanitkách i v učebnicích. Stalo se symbolem podlézavého, nevkusného písma a grafici světa bojují, aby se nepoužívalo. Nebo rovnou zakázalo. „Comic Sans je písmo, které se zvrhlo,“ píše Simon Garfield v knížce Ten můj font.

Podtitul je Stručné dějiny typografie v esejích. Tenhle je první a následují další, přičemž každý pojednává o jednom milníku v historii písma. Proč většina letišť používá písmo Frutiger. Jak nevhodně se používají písma ve filmu. Nebo jak si lidé poprvé mohli zvolit písmo v textovém editoru. Bylo to v roce 1984, když se začal prodávat Macintosh, který měl i funkci přepínání fontů a navrhl je sám Steve Jobs. Tohle je možná nejdůležitější moment celé knížky – je to totiž nejvíc příběh o tom, jak se stalo, že písmo, které ještě nedávno řešili jen typografové a tiskaři, najednou baví a zajímá všechny. Proč si lidé kladou otázky, jaké písmo je oblíbené a jaké hloupé? A jaké se hodí na fotbalový dres? „Dnes je obtížné najít někoho staršího šesti let, kdo by nevěděl, co je font,“ píše Garfield.

Kromě fontů a písem je tahle kniha ještě o jednom oboru – o populárně-vědecké literatuře. Garfield není odborník na typografii, ale autor non-fiction, jeho dosavadní knihy…