Mezi zesnulými

Smrt. Tak se to tak někdy v životě stane, že někdo umře. Téměř všechny kultury mají jedno společné – chtějí se se zemřelým rozloučit a jeho těla se zbavit. Ať už zakopáním nebo zpopelněním. Málokdo má to srdce a žaludek trápit se pohledem na rozkládající se mrtvoly milovaných zemřelých. V Indonésii ale jedno takové místo je. Zde pozůstalí jen položí své zesnulé na zem a nechají je napospas živlům, hmyzu i turistům. Vedle těl uloží fotky a předměty, které měli zesnulí v oblibě, když ještě nebyli tak zesnulí. Vedle koster či tlejících těl najdete například sérii spodního prádla, ledvinku Quiksilver, berle nebo oblíbenou značku zubní pasty. A já jsem se rozhodla se sem vypravit.

Trunyan je jedna z nejstarších vesnic na indonéském ostrově Bali. Před příchodem Brahmy a jeho společníků tu věřili na jiná božstva – každý strom či kámen měl svou duši. Ve vesnici také už tehdy rostl strom taru menyan, který podle místní legendy voněl tak silně, že to ucítili i princové na daleké střední Jávě a rozhodli se vypátrat původ vůně (představte si vůni tak opojnou, že by vás přitáhla z Václaváku až do amsterdamských kanálů – taková je to vzdálenost). Nejstarší javánský princ se pak stal místním bohem, vládcem a středem světa – takový multitasking ve staré balijské kultuře nebyl žádnou výjimkou. Tak jsem to alespoň přeložila z místní legendy. Nový vládce-bůh-střed-všehomíra se ale bál, že vůně přiláká další nájezdníky. Přikázal svým poddaným nechat zemřelé tlít hned vedle voňavého stromu, aby se pach mrtvých a vůně vzájemně vynulovaly.

Když jsem stála na pohřebišti vedle těl v různých stadiích rozkladu, divila jsem se, že nic necítím.

Do vesnice Trunyan jsem po krátké rešerši u svého profesora z místní školy dojela na mopedu. V období dešťů se tu půlka vesnice připojila k jezeru a po ulicích se už nejezdilo, ale plulo.

Jedna loď mě pak vzala až k pohřebišti. Podobně jako mytický řecký převozník nastavil i ten zdejší dlaň pro úplatek. Na rozdíl od Charóna se ale tenhle specializoval na přepravu živých.

Za vstupní branou čekalo 11 hrobů – tedy vlastně nehrobů.

Pohled na rozložená těla není nic příjemného. Odjížděla jsem z pohřebiště s pocitem strachu a úlevy. Úlevy, že jsem pohřebiště třeba nedopatřením neobjevila sama v noci jenom s loučí. A strachem, jestli se mi dneska o té nejmladší mrtvole se sérií podprsenek a ledvinkou nebude zdát. Taky jsem se snažila nemyslet na to, kde trůnili všichni ti komáři před tím, než mě poštípali.

Na smrt se často v evropské křesťansko-židovské tradici koukáme jako na konec života v jeho lineární podobě. V některých afrických státech je ale smrt jen dalším stadiem života na zemi, kdy se duch rozloučí se svou tělesnou schránkou a smrt je pro něj takovým upgradem. Ve východní Asii a Indonésii s hinduisticko-buddhistickou tradicí má často život cyklickou podobu. Je to jen koloběh, kdy duše opustí tělo (které je víceméně nepodstatné) a v jiné podobě se zase vrátí zpět.

Už dávno tomu je, co Trunyané přijali Brahmu a ostatní i za své náboženství. Starou tradici nepohřbívání si zde ale drží dál i přesto, že k hinduismu patří spíše kremace a rozprášení. Hinduisté věří, že zpopelnění urychlí proces zbavení se tělesné schránky a vypuštění duše na svobodu k reinkarnaci. V koloběh života a reinkarnaci duše věří i zde v Trunyanu. Duše opustí svou schránku, až se tělo rozloží, a proces tedy jen trvá o něco déle. Duše si prostě musí trochu počkat. A zatímco čeká, může si alespoň vyčistit zuby svou oblíbenou značkou zubní pasty.